marley bone coach

Pokud by váženého čtenáře zajímalo, čím se při editaci textů řídím, jaký seznam pravidel při této činnosti používám, a jak dochází k rozhodnutí co zůstane, co poputuje z textu ven a co v něm přibude, nemůžu sloužit. Texty si upravuju zcela instinktivně, žádné psané zásady nemám. Musím ale poznamenat, že málokterý text zůstane ve svém původním znění, respektive žádný. Někde upravuju víc (to se musí jednat o skutečně výjimečně zajímavý text, aby stál za mnoho úprav), někde míň, ale upravuju vždy.

Kde se ve mně bere ta drzost rozhodovat, že původní text je v něčem nepostačující? Jak si dovoluju z něj vysekat některé obraty a nahradit je jinými, případně je prostě vynechat? Vysvětlení je prosté. Původní texty mají primárně jiný účel, než pro jaký je potřebuju já. Ony chtějí informovat o něčem, co jsme dosud nevěděli, v mých potřebách to priorita není. Ony chtějí být psány bohatou angličtinou a vyvolat u mluvčího reakci “hm, zajímavé slovo. To bych se měl naučit používat”, případně “ten autor zná tolik slov latinského původu, cítím se vedle něj jako jazykový trpaslík.” já hledám přirozenou každodenní angličtinu, která je pro české studenty beztak náročná až až.

Při editaci textů se tedy řídím instinktem. Ten se v průběhu let vyvíjí, ale nijak dramaticky nemění. Je samozřejmě možné, že tento instinkt je zcela mylný a dělá ze mě bez mého vědomí šaška. Mně nezbývá než sázet na to, že není. Přece jenom jej piluju už roky čtením tisíců anglických textů všeho druhu. Bylo by smutné, kdyby tato snaha nevyústila v jakýsi zdravý instinkt, který rozpozná, co je třeba znát a bez čeho se student nejspíše obejde.

Pokud bych přece jenom měl své zásady nějak sepsat, zněly by asi následovně:

——————

1. Výsledný text by měl být hutný (mé oblíbené adjektivum co se popisu textu týče) tzn. nacpaný zajímavými obraty, bez hluchých míst (které nemilosrdně vyhazuju nebo nahrazuju zajímavějšími, ale vždy životaschopnými, obraty; viz níže). Proč? Pokud v textu necháte jednoduchou angličtinu, upne se veškerá pozornost studentů na ni a jakékoli přehrání či převyprávění obsahu se omezí právě na tyto nejprimitivnější obraty. Studentům se musí omezit manévrovací prostor, jedině tak z většiny z nich lze dostat zajímavou angličtinu

——————

2. V textu by se neměly nacházet příliš formální obraty (leda by se jednalo o čistě formální text, k tomu účelu sestavený) a šetřit by se mělo i lokálně či časově omezeným slangem. Mám na mysli obraty, které učiteli sice na chvíli dovolí nasadit si auru progresívního alternativního týpka, studenti se ale jejich použitím na nepravém místě (“cheeky” jako “drzý, přisprostlý” mimo Británii) nebo v nepravé době (“groovy”, “gnarly” jako “super, skvělý” se dnes už nepoužívají) ztrapní

——————

3. Text by neměl obsahovat pokud možno žádná čísla, zkratky a co nejméně názvů a jmen a celkově slov s velkými písmeny. Texty tohoto typu nechejme časopisům a novinám, kde je potřeba dokládat zdroje citací, studenty první pohled na takový text spolehlivě odradí.

* to byly hlavní body, jimiž se při výběru a úpravě textu řídím. Následují body lehce podružnější:

4. Text by měl mít náboj, těžko definovatelný a identifikovatelný prvek, jehož přítomnost či absence v konkrétním textu se ukáže až při přednesu ve třídě. Není pravda, že článek musí mít nutně dramatický děj (i když na škodu to není), jakkoli po něm studenti vytrvale volají a lamentují nad jeho absencí (“no ale jak to mám povykládat když to nemá ALE VŮBEC ŽÁDNÝ děj?”).

No tak se jich můžeme zeptat: kolik z vás si musí cestu do školy prostřílet davem teroristů, za dramatických okolností prolézt ventilací a pokropit chodbu dávkou ze samopalu než se po břiše proplíží do třídy, aby o tom vzápětí mohli anglicky někomu povyprávět? Akční dramatická slovesa jsou hezká věc, ale popravdě řečeno: většina našich konverzací se týká spíše nudných každodenních záležitostí než dech-beroucích strhujících bruce-willisovských aktivit.

Vývoj článku musí být do jisté míry přímočarý, to je pravda. Neměl by se tedy příliš klikatit, aby se v něm posluchači neztratili. Klikatí-li se, musíte na tuto skutečnost v intru upozornit.

——————

5. Velký podíl na úspěchu textu má vaše podání v hodinách a také přijetí ze strany studentů. Je mrzuté, pokud text, který jste dlouho upravovali a do něhož jste vkládali naděje, pohoří jenom proto, že studenti zrovna ten den víc myslí na večerní ples, nebo proto, že jste sami společensky unaveni a nemáte sílu jej doprovodit dramatickou gestikulací nebo prostě proto, že si uprostřed jeho přednesu nějaký student prdne a na přetrženou nit už nelze dost dobře navázat.

Často se stane, že si nějaký text připravujete s představou konkrétní skupiny, kterou určitě zaujme. Nakonec v této skupině váš přednes odzívají a v jiné skupině si jej zcela nečekaně oblíbí. Studenti nejsou racionální stvoření. Rádi se rychle uchylují k málo podloženým radikálním názorům a co je dnes podle nich naprosto supr, by zítra byla naprostá hrůza, stačí se špatně vyspat. Proto si z jejich názorů většinou nedělám těžkou hlavu.

——————

6. Důležité je správně odhadnout i délku jednoho dílu. Příliš krátký text má za následek, že studenti si jej víceméně zapamatují a nemusí tedy při jeho vyprávnění přemýšlet a šátrat v paměti (což je špatně, šmátrání má probíhat). Příliš dlouhý text má zřejmé negativní dopady: studenti přestanou poslouchat ještě před koncem, protože si vyčerpají kapacitu paměti a jednorázového soustředění. Ideální délka je zhruba čtyři krátké odstavečky (jako v příkladech, které zde uvádím).

——————

7. Každý díl textu by měl mít jasný začátek a konec, především ale začátek. Při rozdělení delšího článku je tedy občas nutné žonglovat a kolem dělících bodů editovat víc než obvykle, aby zůstala zachována rozumná délka jednotlivých úseků. I to se dá v případě nutnosti obejít: pokud jeden z dílů musí začínat vprostřed děje, tak závěr předchozího dílu začleníte na začátek vyprávění a do nového děje organicky vplynete.

——————

8. Při editování textu je třeba si dávat pozor, aby vše, co do něj přidáte, sedělo a nepralo se s jinými informacemi. Vzpomínám si jak jsem do textu o nezaměstnané matce a jejím dítěti vepsal poutavé intro, kde jsem ji popsal jako mladou černošku. Ve třetím díle dítě strčilo hřebík do zásuvky a matka jej našla úplně bledé na zemi (don’t worry, přežilo). Několik studentů v této fázi osvědčilo typickou českou schopnost vychytávat drobné nesoulady v cizím projevu a chytré poznámky se jen sypaly. Od té doby si dávám větší pozor.

——————

9. Při přípravě je třeba se na chvíli vžít do role líného nebo vychytralého studenta, který poslouchá váš přednes a čeká na první příležitost, aby poukázal na nelogičnost nějaké události (jaktože to? Jak mohl ono? Proč to nešlo jinak?). Z tohoto důvodu je třeba se hodně soustředit na sepsání intra, které by mělo vyplnit všechny mezery a bílá místa a vyrazit podobným otravům zbraně z rukou ještě před začátkem vyprávění.

——————

Taky máte dojem, že tu nějak chybí bod deset?

——————

Anyway, níže najdete původní dialogovku Jane Eyre. Ona tedy původní není, je to verze kterou jsem našel na internetu. Nicméně odpovídá docela přesně tomu, co v hrané scéně slyšíme (tedy včetně všech uh, yeah etc.) A to nás zajímá. Text proložím svým vysvětlením toho, proč jsem se rozhodnul vytučněné pasáže vyhodit.

JANE EYRE: PŮVODNÍ TEXT

Rachel: (sitting down) So umm, what’s this book about?
Phoebe: You didn’t read this one either?!
Rachel: Well, I was gonna, but I accidentally read something else.
Phoebe: What?
Rachel: Vogue! Hey, so tell me about this Jane Eyre woman.
Phoebe: No! You should’ve read it yourself!
Rachel: Come on Phoebe! Don’t be such a goodie-goodie!
Phoebe: Fine! Okay, all right, so Jane Eyre, first of all, you’d think she’s a woman, but she’s not. She’s a cyborg.
Rachel: A cyborg?! Isn’t that like a robot?!
Phoebe: Yeah, this book was light years ahead of its time.

» poznámky v závorkách (smiling, sitting down) jsou buď zbytečné a je lepší je převést do úvodu (Rachel comes in and sits down) nebo úplně vynechat, zbytečně narušují jednotu textu
» samostatně stojící krátké otázky jako What? lze také většinou vynechat, předcho.zí mluvčí prostě pokračuje ve svém monologu: I accidentally read something else. — What? — Vogue. Hey, so tell me about this Jane Eyre woman.
» vynechávám i většinu hey, ok, alright a yeah stejně jako uh, umm, ugh a podobně. Občas ponechávám plnovýznamové uh oh (oh no), uh uh (no, nope) nebo uh huh (yes, yep). U well je to tak půl na půl, někdy mi přijde že je lepší jej nechat (třeba když vyjadřuje váhání mluvčího), jindy je zbytečné. Rozhoduju se ale vždy spontánně, někdy i takové uh může být lépe ponechat.
» snažím se osekat pasáže, které z hlediska angličtiny nepřinášejí nic zajímavého: you’d think she’s a woman, but she’s not. She’s a cyborg. — A cyborg?! Isn’t that like a robot?! Výsledkem bývá hutnější text. Kde je třeba, přidám vysvětlující linking word, jako zde in fact (but in fact she’s a robot).
» občas mou pozornost zaujme obrat jako Fun is good, u něhož pojmu podezření, že by mohl vyvinout magickou přitažlivost na studenty a ti by jeho pomocí shrnuli veškerý děj rotující kolem něj. Proto jej raději vyhodím.
» nevím jestli light years má být vtip nebo jestli má Phoebe skutečně na mysli údaj délky a ne času. Každopádně nebudu riskovat a vyšupnu jej z textu ven; jinak by se leckterá hodina mohla zvrhnout do debat o tom kolik přesně kilometrů je světelný rok a těžko by se vracelo k starým nudným textům.
» při zpětném pohledu nabývám dojmu, že odstraněním promluvy I thought this was going to be something we could do together! Y’know, I thought it would be fun! (ke konci textu) jsem neučinil úplně dobře. Přece jenom: posun časů, navíc zahrnující obě možnosti budoucího času, taky “something we could do” kam každý student strčí what.

The Teacher: : (entering) Sorry I’m late. Let’s get started. So, what did everybody think about Jane Eyre?
Phoebe: Umm, Rachel and I were just discussing it and she had some very interesting insights.
The Teacher: : Well, go ahead Rachel.
Rachel: Uh, thank you Phoebe. Umm, well, what struck me most when reading Jane Eyre was uh, how the book was so ahead of its time.
The Teacher: : If you’re talking about feminism, I think you’re right.
Rachel: Yeah, well, feminism yes, but also the robots.

Rachel: (entering, angrily) Ugh, that was so embarrassing! I can’t believe you let me go on and on like that!
Phoebe: (smiling) I’m sorry. It was just so funny when you started comparing Jane Eyre to Robocop.
Rachel: That was not funny!
Phoebe: Well, I snapped! Okay? You weren’t taking the class seriously.
Rachel: Phoebe, come on! What is the big deal? I thought this was going to be something we could do together! Y’know, I thought it would be fun!
Phoebe: Well, yeah! Fun is good, but y’know I also wanted to learn. Y’know, people are always talking about what they learned in high school and I never went to high school.
Rachel: Ohh. Oh, so you really wanted to learn.

JANE EYRE: UPRAVENÝ TEXT

Phoebe and Rachel’s class; Rachel walks in and sits next to Phoebe
Rachel: So, quick, what’s this book about?
Phoebe: You mean you didn’t read this one, either?!
Rachel: Well, I was gonna, but I accidentally ended up reading something else. Vogue. So tell me about this Jane Eyre woman.
Phoebe: No! You should’ve read it yourself.
Rachel: Come on, Phoebe! Don’t be such a goodie-goodie!
Phoebe: Fine. So Jane Eyre, first of all, you’d think she’s a woman, but in fact she’s a robot. Yeah, no kidding, this book was years ahead of its time.

The teacher enters the classroom.
The Teacher: : Sorry I’m late. Let’s get started. So, what did everybody think about Jane Eyre?
Phoebe: Rachel and I were just discussing it and she had some very interesting insights.
The Teacher: : Well, go ahead, Rachel. I wonder what you have to say about the book.
Rachel: Thank you. What struck me most when reading Jane Eyre was how the book was so ahead of its time.
The Teacher: : I suppose you’re talking about feminism, in which case I think you’re absolutely right.
Rachel: Well, feminism yes, but also the robots.

» z textu nejenom vyhazuju, ale také do něj vkládám nové pasáže. Toto přidávání nastává zcela přirozeně při procházení textu, kdy mě nové možnosti udeří do očí. Často se jedná o informačně nadbytečné pasáže, bez nichž by se dějová linie obešla (a proto se v původní dialogovce také nevyskytují). Moje priority ovšem leží jinde než v dějové strohosti
» proto někde uvidíte celé vložené věty: I wonder what you have to say about the book, které jsem vložil jak kvůli wonder (které neumíme používat ve významu to mě zajímá / ráda bych věděla), tak i “what you have to say” (namísto něhož každý student řekne “what can you say”)
» jinde zase jenom gramaticky obohacené sloveso: ended up reading namísto původního read; nebo přidané slůvko pro dochucení děje: even ve větě I never even went to high school, případně “I hear people talk” kvůli gramatickému spojení “hear sb say st”, které nahradilo nevýrazné a nepřínosné “people always talk…”
» jinde lehce změněnou strukturu: “if you’re talking about feminism, you’re right” jsem nahradil podle mě zajímavějším “I suppose … in which case…”
» některé změny jsou velmi nenápadné, ale myslím, že dobře ilustrují můj náhled na problémy, s kterými se potýkají čeští studenti: třeba spojení “it was so funny when…”, které nepřináší nic nového, jsem nahradil úvodem “I loved it when…”, kde love zastupuje české hrozně se mi líbilo. To většina studentů tímto způsobem neumí vyjádřit, i když mu pasívně samozřejmě rozumí; podobně “How can you call that funny?” namísto “That wasn’t funny!”
» klasikou vkládaných pasáží jsou podmínkové věty. Ty nic nepokazí a je dobré si je průběžně procvičovat, všechny typy. Zde jsem zařadil na konec větu “I wouldn’t have goofed off so much” v kombinaci s další zásadní gramatikou, konkrétně “Oh, I wish I knew you actually wanted to learn.” (zcela správně samozřejmě “I wish I’d known” ale we gotta cut the students some slack, right?

After class, Rachel is outraged that she’s been humiliated in front of the other students
Rachel: That was so embarrassing! I mean, I was wondering why everyone was giving me those strange looks but I just figured they were impressed with my insights.
Phoebe: I’m sorry. But I loved it when you started comparing Jane Eyre to Robocop.
Rachel: How can you call that funny! I made a total ass of myself. I can’t believe you let me go on and on like that.
Phoebe: I snapped! You weren’t taking the class seriously.
Rachel: Phoebe, come on! What is the big deal? I thought we were doing this to have a good time.
Phoebe: I did want to have a good time but I also wanted to learn. I always hear people talk about what they learned in high school and I never even went to high school.
Rachel: Oh, I wish I knew you actually wanted to learn. I wouldn’t have goofed off so much. I’m sorry.

——————

Rád bych ještě navázal na úvod této kapitolky, kde jsem se zmínil o čtení původních anglických textů: od té doby, co jsem začal angličtinu vyučovat jsem podvědomě cítil, že bych si měl udržovat jasno v tom, co je pro studenty důležité vědět a co ne. V souvislosti s tím jsem dospěl k názoru, že poctivé a důkladné čtení anglických novin a časopisů je s tímto cílem v přímém protikladu. Čtení samo o sobě zas takový problém není, víc se obávám nechtěného vstřebávání zbytečné slovní zásoby. Nechci učit slovní zásobu z novin a časopisů, jsem přesvědčen že před českými studenty stojí v tomto směru důležitější překážky, se kterými se většina z nich bude prát do konce života. Mám obavu, že pokud bych se na čtení novin příliš soustředil, nadobyl bych po nějaké době přesvědčení, že v angličtině není důležitějších adjektiv než než ill-fated (a jiné ill-slova), vociferous, droll, unseemly, venerable či egregious, podstatnějších sloves než bid, seek, fray, deluge, err nebo flock a že se nejde obejít bez spojek / předložek pending, albeit či lest.

To neznamená, že bych tato (a jiná podobná) slova neznal nebo nerozuměl jejich významu. Cíleně se ale snažím nepřikládat jim větší pozornost, než právě jenom tu pasívní (pochopit význam a rychle dál). Mimo jiné i z tohoto důvodu bych byl mizerným tlumočníkem a špatným překladatelem formálnějších textů do angličtiny. Překládání osamocených slov z češtiny je moje noční můra. Pokud na mě studenti vznáší dotazy tohoto typu (“jak by se přeložilo “…”?), odkazuju je na slovník. Když mi pak ze slovníku vyjmenují možné překlady, jsem schopen poskytnout poměrně fundovaný popis toho, jak se které z oněch slov používá a na které by měli zaměřit největší pozornost.

Mé forte v oblasti mluvení, pokud smím být tak domýšlivý, je improvizovaný slovní projev. Většinou mi nečiní žádné problémy několik minut souvisle anglicky mluvit a snad si můžu dovolit tvrdit, že po celou dobu i udržet pozornost naslouchajících studentů. Stejně tak nemám potíže s prováděním inquiry/recall, otázky mi do hlavy naskakují rychle. Stejně jako u vyprávění vypouštím mezistupeň českého překladu, funguju výhradně v angličtině. Pokud mi do mého přemýšlení náhodou vskočí české slovo, bývá zle. Ne moc zle, jenom je třeba bleskově vyčistit hlavu a navázat na předchozí projev.

Co se tímto sebestředným monologem pokouším sdělit? Nejspíše se pokouším obhájit své priority při výuce angličtiny, poukázat na to, že obrovská slovní zásoba může být učiteli spíše překážkou než pomůckou a narýsovat silnou dělící čáru mezi profesí učitele a profesemi tlumočníka a překladatele. Málokterý člověk vládne tak dobrou angličtinou, že může psát články pro BBC nebo překládat oficiální dokumenty Evropské Unie (abych uvedl dva hloupé příklady) a zároveň má jasno v tom, jak a co by měl učit své případné svěřence, kteří toho zatím v tomto jazyce moc nesvedou. Takové pokusy obvykle končí bizarně; student zmatený záplavou slov latinského původu a podmínkových vět začínajících na had a should, se po pár týdnech zdvořile omluví a sáhne po jiném učiteli. Nebo spíš po jiném jazyku. A nejspíš možná po silném provazu. Ale možná se pletu.