jak mluvit v hodině

na těchto místech jsem se opakovaně pokoušel popsat, jak obtížné je dotlačit studenty k tomu, aby v hodinách spontánně používali hezkou a v rámci možností bohatou angličtinu. má li toho být docíleno, je třeba v prvé řadě v hodinách vytrvale pěstovat jazykovou kulturu, aby studenti věděli, že za primitivní věty „podstatné jméno – be – přídavné jméno“ se jim žádného uznání z vaší strany nedostane, a že by na sebe měli klást vyšší nároky.

zadruhé je při zadávání témat pro samostatné mluvení třeba trefit G-spot někde mezi dvěma póly, kterými jsou

a) volná diskuse na zadané téma (co byste dělali kdybyste věděli, že zítra zemřete), která vede neomylně k tomu, že studenti se vyhýbají jakékoli obtížnější větné konstrukci (if I die tomorrow I drink and fuck like rabbit it is horrible to know you die I really don’t know what I do it is all I wanted to say) a

b) podání obsahu probraného textu (pamatujete na příběh z minulého týdne? zkuste si jej mezi sebou převyprávět). úskalí tohoto přístupu spočívá v tom, že studenti se naopak bojí se odchýlit od textu a pokud si nevybaví jak přesně v něm byla určitá informace podána, tak ji prostě raději přeskočí.

volnou diskusi se opovažuju navrhnout jen ve velmi pokročilých skupinách, tam probíhá podle mých představ. u méně pokročilých studentů je dobře mít cestu poměrně jasně vytýčenou (za tím účelem používám často nepochopená klíčová slova), aby studenti po skončení proslovu mohli sami přibližně posoudit jak by jejich podání textu obstálo v porovnání s původním textem.

i zde existuje několik variant jak text převyprávět. dvě krajní jsou doslovné převyprávění a brutální zjednodušení. doslovné převyprávění není tak špatné, jak se může některým teoretikům výuky jevit, student si z něj odnese hodně zafixovaných poznatků. brutální zjednodušení je vedle mlčení nejhorší možnost, vlastně úplně nejhorší, protože i mlčení je lepší.

mezi těmito extrémy se zase nachází spousta dalších více či méně povedených možností podání textu. učitele nejvíce potěší (a pokrok na straně studenta nejvíce signalizuje), když student příběh podá bohatou angličtinou při využití obratů a gramatiky vstřebaných v dřívějším průběhu výuky spíše než do puntíku stejných obratů jako jsou v textu. i když opakuju, ani to není v žádném případě na škodu

division_line

co se tedy studentům snažím vštěpovat? říkám jim zhruba následující:

při převyprávění děje vždy pamatujte na to, že každou věc jde říct mnoha způsoby. řekněme, že přehráváte návštěvu v restauraci, kde jedna z postav prohlásila

I don’t think I like this meal, it looks kind of fishy

při prvním pokusu o přehrání konverzace řeknete nejspíš pouze I don’t like this meal, it is fishy, pak se možná opravíte na původní verzi, ale ani tam byste neměli skončit, můžete taky říct

I don’t think I’m going to eat this … this meal stinks … it makes me want to throw up … I can’t look at my plate without feeling sick … I get sick just looking at this meal …. whatever it is, better take it away before I throw up … I wish I’d ordered something else … what was I thinking ordering something like this? … I can’t believe they’re allowed to serve this … whoever made this meal should be hanged … if I leave this meal on the table for ten more minutes, it will walk away

takovýto proud jedné myšlenky by zněl bizarně ve skutečné konverzaci, nicméně prostředí hodiny angličtiny se k němu báječně hodí. mějte na paměti, že nejlepší obraty vás napadnou až poté, co tutéž věc řeknete primitivnějším způsobem (který použijete proto, abyste něco řekli a nemlčeli). tím, že vzápětí totéž řeknete lépe, umožníte vašemu mozku aby příště sáhnul zrovna po lepší verzi.

stejně tak mějte na paměti, že na rozdíl od běžné konverzace (jež obvykle probíhá za účelem předání nových informací), je účelem konverzace v hodině angličtiny práce s jazykem a způsob, jak věci říkáte (tedy ne co, ale jak). jinými slovy: než pronést primitivní angličtinou deset pregnantních myšlenek je lepší přednést deseti různými způsoby jednu myšlenku idiotskou.

každý děj nebo popis situace lze shrnout do pár jednoduchých vět. pokud tak v hodině činíte (jakože nejspíš ano, tenhle instinkt se těžko přebíjí), škodíte sami sobě.

division_line

THE SEVENTH BEER

je nejvyšší čas abych poskytnul konkrétní příklad. jeden z dílů seriálu Friends popisuje pobyt dvou známých na lodi kousek od Manhattanu. jedna z postav v jedné chvíli říká, že nechtěla, aby toho druhého trefila jedna z těch velkých tyčí (neboli ráhen) co se tam tak různě houpají a proto do něj strčila

the original

Joey, I didn’t want you to get hit by the big swinging pole

věta je poměrně obtížná sama o sobě, ale pokud byste moje výše uvedené rady vzali doslova, případně in extremis, pak by váš popis děje mohl vypadat následovně

the wishful-thinking version

Joey, you know the big pole that swings around in the wind? Yeah, the one that is attached to that big sail. Well, that pole has hurt a lot of people. You see, when you’ve had seven beers and you walk across the boat, you don’t look around and you just kind of look at the water and you watch where you’re going but you pay no attention to what’s going on above your head. You can easily get hit by that pole. And it’s a heavy pole, too. It could knock you unconscious. Or worse, it could knock you off the boat right into the ocean. You might drown, you know. So what I’m trying to say is I was protecting you. The reason I ran over to you and pushed you was to keep you from getting hit by that pole. I want you to know I’m really sorry I knocked that beer out of your hand because I know you were looking forward to drinking it but I only did it so that you wouldn’t get hurt. I care about you, Joey, and I would hate for something to happen to you. Especially now that I am your teacher, I’d feel kind of responsible if you ended up in the hospital. So I apologize for making it impossible for you to finish that seventh beer but I believe deep in your heart you know I was doing the right thing. Do you?

pokud se jako student ptáte „a proč bychom vůbec měli“, pak se zcela míjíme v našich záměrech. pokud se ptáte „jak na to máme přijít“ pak odpovídám, že já jsem na to taky musel nějak přijít. a pokud říkáte, že byste to sami nesvedli (a navštěvujete už nějakou dobu b.k.c.) tak upozorňuju na to, že v celém textu není jediné slovo, obrat či gramatika, na které bychom v hodinách opakovaně nenarazili, což určitě nakonec sami uznáte.

Leave a Reply