marley bone coach

Co dělat v průběhu doby, kdy studenti mezi sebou rekapitulují obsah článku nebo přehrávají nějakou konverzaci? Připravovat si další bod programu? Procházet třídou, odposlouchávat chyby a zapisovat si je? Chodit od stolu ke stolu, naslouchat a rozdávat rady a připomínky? Částečně záleží na velikosti třídy. Při zhruba patnácti studentech jde body dva a tři, tedy interakci se studenty, poměrně v pohodě zvládat.

Využívám dvou způsobů jak přímo nebo nepřímo zasahovat do této činnosti: část doby strávím v epicentru třídy a svůj sluchový aparát mířím chvíli tím, pak jiným směrem a zapisuju si chyby, kterých se studenti dopouštějí. U studentů si získáte poměrně velký respekt, pokud jim poté, co domluví, předestřete jejich konkrétní chyby, aniž byste je předtím odposlouchávali přímo u stolu.

Je ovšem také vhodné zabrousit čas od času ke každému stolu, dřepnout a byť jen dvacet vteřin poslouchat jak studenti konverzují, důkladně odkývat jakoukoli povedenou pasáž, opravit velký kiks, nakopnout do akce pokud je takového nakopnutí zapotřebí, vypálit krátký překladový test. Řekněme, že studenti se zasekli u nějakého spojení se slovesem should, diskuse zašla na úbytě a než ji zase nastartujete nějakým vhodným dotazem, nezaškodí vhodit do placu třeba následující věty

tohle by se dnes prodat nemělo … this shouldn’t be sold today … be selling
měla jsi tam být … you should have been there … should be
tady bychom neměli sedět … we shouldn’t be sitting here
co mám jako dělat? … what am I supposed to do? … must
radši nic neříkej … you’d better not say anything … rather, better not to, better don’t, tell
musím to opakovat? … do I have to repeat this? … must, have I to
radši bych teď dělal něco jiného … I’d rather be doing something else now … better, rather to do

Tento typ testu je speciální v tom, že spolupracujete jen s omezenou skupinou lidí, což je pro studenta úplně jiná výzva, než když je součástí víceméně anonymní patnáctičlenné skupiny, ve které se těžko předvádějí jeho nebo její schopnosti. Najednou si každý student u stolu připadá jako pod lupou a není pro něj tak snadné být potichu a nechat ostatní vše odpřekládat za něj. Se stejnými větami, které u prvního stolu dopilujete k dokonalosti a napadnou vás ještě další souvislosti, pak můžete obejít všechny ostatní skupiny (zde skupinou myslím skupinu přibližně čtyř studentů, tedy dva stoly nebo jeden velký čtvercový stůl, jaké se osvědčily mně).

Kromě takto jednostranně zaměřené dávce vět (kde se snažíte odlišit podobně používané obraty jako třeba should / be supposed to / had better / would rather etc) můžete také nadhodit věty, které by bylo lze v článku použít jako alternativy jiných zajímavých obratů ve stylu každý pes jiná ves. Co by tyto obraty mělo spojovat je, že jste je se studenty opakovaně procházeli při jiných příležitostech v uplynulých týdnech či měsících a zaslouží dalšího připomenutí

kdyby mě tehdy vzbudili policajti … if I’d been woken up by (if the police had woken me up)
měl bych nejspíš velké problémy … I guess I would have been in big trouble
škoda že jsem neměl pušku … I wish I’d had a gun that time
přemýšlel jsem že bych utekl … I was thinking about running away (considering)
namísto toho abych tam jen tak ležel … instead of just lying there
ten skunk dál jedl moje jídlo … the skunk kept eating my food
a já jsem s tím nemohl nic dělat … and there was nothing I could do about it
přemýšlel jsem jestli ten skunk poběží za mnou … I wondered if the skunk was going to run…

Jinými slovy tím studentům říkáte: vidíte, co jste všechno mohli říct a vidíte, že jste schopni to říct. Tak se snažte používat tato spojení spontánně. Neustále jim také připomínejte, že až první spontánní použití je klíčem k zařazení toho či onoho obratu do aktivní slovní zásoby. Také vysvětlujte, že právě bohatá aktivní angličtina by měla být jejich cílem, tedy angličtina, při které si třeba občas spletete shout at a shout to a občas si nevzpomenete na třetí tvar od swim a na název nějakého malého živočicha nebo autodílu, ale budete vždy mít na to, abyste tento objekt srozumitelně popsali

… So I saw this interesting documentary last night. It was about these birds, you know the ones that can’t fly because their wings basically don’t work, and they like to stick their heads in the sand, although apparently that is just something people say, they don’t actually do that. They wouldn’t survive very long if they did, would they? They can run pretty fast though and even when they carry a person on their back they can still run… I forget where they live, is it Africa? It must be africa, where else, right?Oh, that’s an ostrichOh, right. Anyway…

Zastávky u studentů by měly být nezbytností. Studenti totiž fungují jedním způsobem pokud jsou ponecháni svému osudu a vědí, že nejsou učitelem odposloucháváni (to se uvolní a nebojí se tolik, že udělají chybu) a jinak, když je učitel u jejich stolu a opravuje jejich chyby (to si pochopitelně dávají velký pozor). Oba tyto provozní režimy jim svým způsobem pomáhají, jak volná práce tak i mluvení pod drobnohledem (je to vlastně ekvivalent našich dvou druhů testů: simultánní sortie a vzápětí důkladný překlad téhož testu doma na papíře)

Do jaké míry opravovat při mluvení chyby studentů je věčný a vděčný námět k diskusi. Nejlepší metodou je cukr a bič, či mrkev a hůl, to není nic objevného. Kdy to chce víc toho a míň onoho, u kterého studenta zabírá víc to než ono, na to už musíte přijít sami a reagovat odpovídajícím způsobem. Je přitom jasné, že obě krajní možnosti, tedy zastavování po každém druhém slově (třeba opravování vět jako did you see her yet? Na have you seen her yet?) i odkývání každého gramatického paskvilu (saw you all what we there made? … ale jo, tomu by ještě šlo rozumět) jsou špatně.

Diskuse by zároveň měly být vedeny tak, aby se zabránilo převzetí kontroly nějakým nadsamcem u každého stolu, který potom vše odvypráví sám a ostatní se vezou s ním. Takových aktivních studentů je třeba si vážit, jsou momenty, kdy v hodinách hrají velmi užitečnou roli, ale diskuse u stolu by si pro sebe uzurpovat neměli. Proto ono nucené předávání slova (po určitém čase nebo po každé větě). Ještě lépe tuto roli plní otázky, kdy je nutné, aby se zapojili oba členové páru. Výhodnější je, pokud se aktivnější z dvojice ptá a méně aktivní nebo méně pokročilý odpovídá. Zaprvé jsou otázky složitější než odpovědi, na to studenti ostatně brzy přijdou sami. A zadruhé, pokud by lepší student odpovídal, dopadlo by to dost možná tak, že na první dotaz by odpověděl celým obsahem článku, a smysl celé činnosti by tak přišel vniveč.

Povzbuzování studentů je naprosto klíčové, to je známá věc. Soustřeďte se ale i na odhalování standardních triků, jež mají za cíl mluvení oddálit: nekonečné probírání se papíry s předstíraným cílem vyhledání klíčových slov a stejně zdlouhavé vybírání toho, kdo bude klást otázky a kdo na ně bude odpovídat. Jednoduše na začátek na tabuli napište, které papíry si mají studenti připravit na stůl. Očekávat se dá klasické “já jsem tady minule nebyl” nebo “já už si vůbec nepamatuju, o čem to je”, které dotyční studenti pronášejí s těžko skrývaným potěšením (to jsme se z toho zase pěkně vyvlekli). Na to je taky lék: ti, co na hodině byli, povyprávějí (výhradně anglicky) obsah těm, co se jí nezúčastnili, a vzápětí si jej nechají povyprávět zpět a budou se přitom ptát na detaily. Chytrolín tedy musí nejprve pozorně naslouchat svému kolegovi a pak sám vyprávět. Ale samozřejmě i zde platí, že pokud je nějaký student pevně rozhodnut nemluvit, sotva s ním hnete.