marley bone coach

konverzační úseky jsou v hodinách samozřejmě nutností, jinak nikdy nezjistíte co činí vašim studentům opravdové problémy (as opposed to nonproblems, kterým čelí při gramatických testech) a kde je třeba více zabrat. pokud má ovšem konverzace plnit tento účel, musí být stanovena pravidla, kterými se studenti řídí, nebo se alespoň poctivě snaží řídit. vedle vše zastiňujících uberpravidel, jimiž jsou

◾ a) buďte na hodinu připraveni, jinak marníte čas váš i vašeho kolegy
◾ b) konverzaci nevnímejte jako nutné zlo, naopak si jí užívejte

jsou zde i další přikázání, která od studentů vyžadují vynaložení velkého mentálního úsilí. to že se jim jejich snaha časem mnohonásobně zúročí, není možná dostatečný motivační prvek. vědomí, že pokud je ignorují, je jejich konverzace víceméně ztrátou času, by mohlo mít větší dopad. zde je pár pravidel, která se snažím v hodinách uplatňovat a musím říct, že mnozí studenti je vzali za svá a na jejich angličtině to jde poznat

CHALLENGE YOURSELF

při mluvení se musíte cíleně snažit vyjadřovat se přesně a používat co možná nejbohatší angličtinu, včetně nejnověji vstřebaných spojení a gramatických jevů. to vyžaduje velké vypětí sil a minimálně v první fázi je výsledkem neustálé opravování prohřešků ve svém projevu. pamatujte ale, že kolem této fáze cesta nevede. neprojdete li si obdobím sebeoprav, nikam se nedoberete

DON’T DUMB DOWN

naprostým popřením výše uvedeného pravidla, se kterým se u některých studentů bohužel stále setkávám, je vyjadřování se výhradně pomocí slovní zásoby získané (kdysi dávno) na škole, gramatické mantinely vymezené přítomným a minulým časem, modálními slovesy can a must a otázkami tvořenými čistě intonačně (bez pomocných sloves), což je navenek kompenzováno urputnou snahou vybavit si jména, přesné číselné údaje a jiná nesmyslná data

QUICK EXCHANGE

v běžném životě probíhají konverzace málokdy tak, že si jeden člověk vezme na dvě minuty slovo a následně je předá druhému. ve skutečnosti si lidé skáčí do řeči, dopovídají za sebe věty, spontánně reagují na překvapivé informace, doptávají se na podrobnosti. jestliže při konverzaci v hodině uctivě mlčíte a necháváte kolegu dlouze rozprávět a čekáte, až na vás přijde řada, prokazujete medvědí službu jak sobě tak i jemu. sami přece víte jak moc pomáhá, když na váš projev někdo reaguje, klade doplňkové dotazy a nenechá celou tíhu mluvení na vás

KEEP IT 50:50

speaking of which, nemonopolizujte celou konverzaci pro sebe. existují studenti, kteří druhé téměř nepustí ke slovu a málokdo má tu drzost jim to vytknout. snažte se mezi sebou udržovat zhruba vyrovnaný poměr doby kdy jste u slova vy a kdy druhý student. to platí především pro rozhovory, kdy jeden ze studentů hraje roli tazatele a druhý odpovídá. nemělo by docházet k tomu, aby se po položení prvního dotazu odpovídající student chopil slova a převyprávěl v kuse celý příběh. pokud k tomu dojde, je ale na vině i tazatel. ten má povinnost skákat do řeči, reagovat na to co slyší, snažit se tvořit zajímavé dotazy (tedy jiné než “what happened?”). v ideálním případě by měla existovat společná snaha o to, aby odpovědi byly co možná nejkratší, což vede k tomu, že tazatel musí neustále klást další a další dotazy. což je jakože dobře, just in case you wondered

NO RUSH

cílem konverzace nesmí být dostat se co nejdříve od bodu A (začátek příběhu) do bodu B (konec příběhu). naopak, cílem by mělo být brouzdat se co nejdéle na jednom místě a dějově se posunout až v momentě, kdy je to nevyhnutelné. k tomuto účelu výborně slouží například podmínkové věty, věty typu “škoda, že” nebo “měla jsem / mohl jsem / chtěli jsme, ale…”, odbočky k všeobecným tématům nebo nastiňování možných alternativ vývoje.

vezměme si za příklad úsek z příběhu o mladé dívce Jennie, která se na jednom místě zmiňuje, že udělala pár fotek a teď musí někoho poprosit, aby jí je pomohl vystavit na webu, protože ona sama to neumí. tuto pasáž lze shrnout do dvou vět. kdo tak učiní, dělá chybu

this is so embarrassing. I wish I knew how to post those images myself. you know, I just wish I didn’t have to bother my friends all the time, asking them to help me out. not that they ever say no, they’re way too nice to ever turn me down but it feels stupid. I mean, they must be tired of helping me out all the time.

I guess I could have learned how to do this when I first started taking pictures. in fact, I should have done it back them. instead of constantly asking my friends to come over and do this, I could put up the pictures myself.

seems like I really need to learn how to do this. if someone explained it to me or taught me how to use these websites, I wouldn’t have to ask anybody for help anymore, which would be so cool.

taking pictures is a lot of fun, although you do need to know how to use the camera. I’ve actually been thinking of joining a photography course. tell you what, I’m going to look one up on the Internet and sign up. I mean, why shouldn’t? worst-case scenario, I drop out after a few classes.

ENJOY TALKING: DON’T PROCRASTINATE

vydat se odpoledne po práci nebo po náročném dnu ve škole ještě do kursu cizího jazyka vyžaduje hodně přemáhání. strávit hodinu a půl v kursu znamená, že nejspíš přicházíte o něco mnohem zábavnějšího, třeba pobyt s milovanou osobou nebo ještě milovanějšími přáteli, příležitost účastnit se strhujícího sportovního klání, nemluvě o možnosti si doma jednoduše vyvalit pupek a smát se těm, kdo se trápí někde někde v jazykovém kursu. a už vůbec nemluvě o tom, že samotná doprava do a z kursu vám zabere další hodinu.

o to nepochopitelnější pro mě je, že existují studenti, kteří jsou ochotni dobu v kursu strávit pod heslem ‘I will survive’ čirou prokrastinací, vyhýbáním se mentálně náročnější činnosti. největší uspokojení v nich vyvolává pocit, že se jim daří uhýbat před přemýšlením nad tím co říkají a zkoumáním limitů své angličtiny. potěší je, když se namísto smysluplné konverzace deset minut přehrabují v papírech a nikdo jim to nevytkne. vyvolaný pocit vítězství nad zlou angličtinou a učitelem z Mordoru se podle mě záhy po odchodu z kursu promění v pocit zmaru nad nevyužitým časem a pevným odhodláním se příště polepšit. týden je ale převelice dlouhá doba.

jinými slovy se tím snažím říct: mluvení v hodinách si užívejte. MĚJTE RADOST Z TOHO, ŽE PŘI NĚM BEZ VĚTŠÍCH NÁSLEDKŮ MŮŽETE ZKOUMAT CO UŽ VŠECHNO DOKÁŽETE ŘÍCT, PŘEDVÉST SE SVÝM KOLEGŮM, POROVNÁVAT MEZI SEBOU SVÉ VYJADŘOVACÍ SCHOPNOSTI A NAVZÁJEM SE OBOHACOVAT. kdy jindy se vám podobná možnost naskýtá?

BE NATURAL: YOU ARE THE CHARACTER

nejsem odborníkem na psychologii a všechny poznatky tohoto druhu, které zde uvádím, jsou empiricky vypozorované a teorií zcela nepodložené. přesto se opovážím další domněnky.

při sehrávání scének v hodině je dobré SNAŽIT SE DO SVÉ POSTAVY VLOŽIT ODPOVÍDAJÍCÍ EMOCE namísto toho abyste scénku sehrávali ve stylu “jsem v hodině angličtiny, máme sehrát scénku, tak tady odvykládám co odvykládat mám, ať už to mám za sebou”. jsem přesvědčen o tom, že pokud scénku sehrajete přesvědčivě a přirozeně, pak se vám obraty které použijete nebo uslyšíte a případně ty, které vám učitel opraví, vryjí pod kůži mnohem víc než při mechanickém odříkávání replik.

mnohokrát popsanou (už jen mnou) skutečností je, že JAKMILE DOJDE V KONVERZACI V CIZÍM JAZYCE NA EMOCE, MAJÍ LIDÉ OBVYKLE VELKÉ PROBLÉMY KONCENTROVAT SE NA SPRÁVNÉ A PŘESNÉ VYJADŘOVÁNÍ. nad těmi převáží emotivní výkřiky typu “for me no”. tím, že se studenti vžijí do svých rolí, si vlastně nastavují zrcadlo jak by fungovali v případných real-life situations. člověk zavalen emocemi instinktivně osekává kvalitu svého projevu a je lepší si tuto skutečnost ověřit v hodině (a pokusit se na ní zapracovat) než až ve skutečně vypjaté situaci.

IF YOU PUT SOMETHING REALLY SIMPLY, REPHRASE IT MORE INTERESTINGLY OR ADD TO IT

smyslem mluvení v hodinách je snaha POUŽÍT NOVĚ NAUČENÉ OBRATY A ZJISTIT LIMITY SVÉ ANGLIČTINY. prvních pár minut konverzace nevypovídá vůbec o ničem, člověk se přepíná z jednoho světa do druhého. jakmile se ale jako student dostanete do tempa, zapomenete na život za zdmi učebny a jste schopni se plně soustředit na svůj projev, musíte si vzápětí stanovit vyšší cíle.

to znamená vyjadřovat se přesně a s bohatou slovní zásobou (i když nikoli přehnaně barokně rozkošatělou) a především to znamená ZAŘADIT DO SVÉHO REJSTŘÍKU SNADNO VYPUSTITELNÁ ČI NAHRADITELNÁ SLOVA jako jsou – namátkou – unless, even, apparently, although, might, wonder nebo actually a spojení typu why don’t I, what if, it turns out nebo speaking of which.

konkrétně lze tuto poučku aplikovat tak, že jakýkoli primitivní úsek projevu (řekněme věta nebo dvě) je třeba vzápětí nahradit něčím na kvalitativně vyšší úrovni. pokud tedy řeknete “it will be better for us if we stay“, pak jej vzápětí pozvednete na vyšší úroveň pomocí “we’d better stay”, po “my English isn’t very good” bude následovat “I wish I spoke better English” a “I knew it but I thought he shouldn’t know” nahradíte třeba “even though I knew, I didn’t think he should be told” a “it was very good, very nice for us in Italy” bude nahrazeno “we had such a great time in Italy”. a to nemluvě o vysloveně špatné angličtině (výše uvedené přesškrtnuté obraty jsou neohrabané spíše než gramaticky závadné)

shrnuto podtrženo: hrdě pronesené “my už jsme řekli všechno” signalizuje naprosté nepochopení smyslu konverzace v hodinách

———————

zde jsou všechny plakátky, na něž se v tomto i ostatních textech podobného ražení odkazuje, v tiskové podobě (pdf)

→ (arrow) conversation rules

→ (arrow) posters (1)

→ (arrow) posters (2)

→ (arrow) posters (3)