marley bone coach

Studenti by podle mě neměli být známkováni výhradně na základě znalosti slovíček, schopnosti správně spelovat ani na základě cloze testů. Občas se o známkování bavím se středoškolskými studenty, kteří v kursu komunikují krásnou, téměř bezchybnou, angličtinou a přitom ve škole, kde “po třech letech začali probírat modální slovesa” mají z angličtiny třeba trojku, protože si odmítají zapamatovat dlouhosáhlé seznamy potravin, které si prohání krkem určitá skupina rodilých mluvčích při příležitosti nějakého obskurního výročí či svátku, a ze kterých je jejich učitelka zkouší.

Studenty máte pod dohledem několik hodin týdně čtyřicet týdnů v roce a u každého z nich musíte po nějaké době najisto vědět, jak na tom s angličtinou je. Pokud je navíc příležitostně necháte sepsat krátký text na volné či dané téma, málokdy narazíte na propastný rozdíl mezi tím, jak se student vyjadřuje v hodinách a co vyprodukoval ve své práci. Je nepravděpodobné, že byste nebyli schopni odhalit padělek, text stažený z internetu nebo text napsaný někým jiným. U padělaného písemného projevu studenty prozradí určité obraty i slovíčka a oko zkušeného učitele takovouto nesrovnalost ihned odhalí.

Navíc by si studenti možná ani nedovolili takové texty předkládat, kdyby jim hrozilo, že budou vyzváni k tabuli, kde budou muset z vlastních resources vydolovat podobné vyprávění. Nakonec dá každému studentovi míň práce text sesmolit sám a zároveň si jej takto snáze zapamatovat.

——————

Ultimátním testem znalostí studenta je jeho schopnost vyjadřovat se na dobré úrovni ústně. Ta by měla více či méně korespondovat s jeho schopností vyjadřovat se písemně. Je pochopitelné, že každý student má svoje silnější a slabší stránky a schopnost vyjadřovat se v jednom typu může být o něco kvalitnější než v druhém. Málokdo ale napíše krásný text a vzápětí jej vůbec nebude schopen z větší části reprodukovat ústně.

Kdybych byl nucen své studenty známkovat, činil bych tak na základě práce s textem. Konkrétně bych testoval jejich schopnost improvizovat při odpovídání na mé dotazy. Ty by se týkaly probraného článku, klikatily by se přitom ovšem všemi směry, občas by zabrousily i vně textu (what would YOU do if…), tak aby na ně neexistovala neprůstřelná příprava

Vzpomínám na magnetofonové pásky s cvičeními z němčiny, které se mí spolužáci na střední škole učili nazpaměť. Jejich koncentrovanost nenarušilo ani to, když pak skutečné zkoušení začalo až třeba od otázky číslo tři. Své odpovědi tvrdošíjně začínali od čísla jedna a nějakým posunem se nenechávali vyvést z rovnováhy: „kolik lidí žije ve Švýcarsku? — ano, kukačka vyleze každou hodinu“; korunu tomu nasazovala naše učitelka němčiny, která toto snažení oceňovala velmi dobrou známkou.

Nebo bych naopak nechal studenty ať se ptají mě, abych zjistil jak na tom jsou s tvorbou dotazů. Sám bych odpovídal co možná nejkratšími větami a nebo hodně nečekaně, abych je nutil do nepřipravených doplňovacích dotazů.

——————

Asi úplně nejčastěji bych vyvolával dvojice, které by tuto hru sehrávaly společně. Buď dvojice ze stejné ustálené skupiny, které jsou na sebe zvyklé, anebo bych studenty vybíral namátkově.

Průběžně bych zkoušené nutil si střídat role tazatele a odpovídajícího, pak bych je požádal, aby přepnuli do jiného časového kontextu (live) nebo mi příběh povyprávěli z pozice nějaké okrajové postavy. Případně bych vyšel s požadavkem aby vedli několikavětný improvizovaný dialog mezi dvěma postavami děje (ten by si všechny páry ve třídě mohly během pár minut společně vymyslet a sepsat a pak by s ním vystoupily před celou třídou; při sepisování bych chodil po třídě a pomáhal těm, jež si svým snažením pomoc zaslouží).

Pokud by zkoušeným studentům mluvení šlo hezky, nerušil bych je, možná až na úplný konec, aby jim to neprošlo moc snadno. Naopak pokud by jim jeden set-up nesednul, nabízel bych jim další možnosti, dokud by se něco hezky nerozjelo.

——————

Dále bych zkoušel i na bleskové překlady krátkých vět. To taky nejde nijak ošulit, buď to znáte nebo ne. Studenti mají možnost se učit ze složek, kde se všechny typy vět opakují a ať mi nikdo neříká, že na výběrových středních školách se nacházejí studenti, kteří nejsou schopni tento objem gramatiky během pár týdnů či měsíců zvládnout.

znám tě? … otázka na I, pomocné sloveso
chtějí aby se omluvila … want s předmětem před “to”
kde máme jako stát? … be supposed to, stay x stand
to bych rád věděl, kde je … wonder, nepřímá otázka: slovosled
co kdybychom si dali něco na pití … návrh why don’t we…?
zpívej dál dokud neodejdou … keep + ing, until

Písemné testy jsou problematické v tom, že se při nich dá opisovat, ba přímo se opisuje. Řešením bývají stejně jako v jiných předmětech dvě sady vět, které se gramaticky sice kryjí, věty jsou ale přeházené a opisovat tak dá víc práce. Mnoho studentů si nakonec řekne, že by nakonec třeba bylo v jistém ohledu a do určité míry snad i rozumnější se to možná naučit

Kompilace testů, které zde předkládám, nabízí takové množství vět pro všechny úrovně studentů, že by vám měly vystačit na několik let, ne-li navždy. V tom mimochodem vidím drobnou výhodu učitelů na školách oproti učitelům v kursu: jakmile si po pár letech ustavíte soubor výukových a zkoušecích materiálů na čtyři roky, máte do penze vystaráno. Do kursu chodí mnoho studentů i deset let (během tří let se naučí a zažijí si vše co potřebují vědět a pak už jenom udržují svou angličtinu na dobré úrovni) a každý rok jsem tedy nucen vymýšlet zcela nové materiály pro čtyři různé úrovně.