kursy, certifikáty, zkoušky

jakmile člověk jednou zvládne základy angličtiny, řekne si obvykle, že by nebylo na škodu pořídit si jeden z oněch pověstných certifikátů, které otevírají dveře lepších míst v bohatších firmách s vyšším platem. méně odvážní se pokusí získat osvědčení o znalosti jazyka nebo zkusí složit státní zkoušku, ti kosmopolitněji založení a také sebevědomější se pokusí o cambridge certificate nebo přímo toefl. slyšíte ten rozdíl. státní zkouška. cambridge first certificate. který z nich navozuje představu titulu, před nímž si budou sedat na zadek i ctihodní donové z kamenných univerzit obklopených wimbledonskými trávníčky?

jelikož se někteří z těchto studentů nachází v mých kursech nebo jinde v mém okolí, musím často odpovídat na dotazy týkající se těchto kusů papíru. ne že bych k nim snad neměl co říci. moje odpověď ale téměř určitě není to co chtějí tazatelé slyšet*. v následujících třech kapitolkách se s tímto tématem pokusím vypořádat uvedením výňatků z českého překladu textu The slavery of teaching English, který byl publikován v britském Daily Telegraph. jeho autorem je člověk jménem Sebastian Cresswell-Turner, typ jména, které v očích každé anglické lišky vyvolá nezměrný děs.

zde je odkaz na kompletní článek, který je ale v originále poměrně těžký na pochopení i pro hodně pokročilé čtenáře
division_line

the slavery of teaching english /1/ toefl

Práce je to otravná, plat veskrze směšný a vyhlídky v podstatě žádné. „Nikdo, kdo má aspoň za nehet ctižádosti, by angličtinu jako druhý jazyk neučil,“ stěžuje si Sebastian Cresswell-Turner.

——————

Angličtina je hlavním kulturně vývozním artiklem Británie, ale průmysl, který se na něj nabalil, je čím dál víc jen špatným vtipem nevídaných rozměrů. Začíná to už názvem: TOEFL – ohavná to zkratka, kterou lidé čtou „tefful“ a která se používá pro Vyučování angličtiny jako cizího jazyka. A ani v jiných ohledech to s “teffulem” není o moc lepší.

V Paříži, v Madridu, v Praze nebo v Aténách, všude v Evropě je to stejné. Neustálý proud studentů zajišťuje učitelům TOEFL v Londýně práci po celý rok, ale kdo v takovém městě přežije za nějakých dvanáct tisíc liber, které si učitel za rok vydělá? Jelikož studenti opouští britské vysoké školy s dluhy, které jim nedovolí ani pomyslet na zaměstnání bez možného povýšení a s mizerným platem, mají školy pro výuku angličtiny čím dál větší potíže sehnat zaměstnance.

Ve stále větším měřítku tedy zaměstnávají ty nejhorší odpadlíky. Kdyby ta práce člověka aspoň nějak naplňovala, dalo by se snad nad nízkým platem přimhouřit oko. Na rozdíl od zaměstnání v běžné škole chybí ale práci učitele TOEFL jakýkoli idylický rozměr, jakákoli změna, možný postup nebo aspoň pocit pokroku. Každý den běháte z hodiny na hodinu a v každé z nich studentům neustále do hlav vtloukáte základy gramatiky a vysvětlujete rozdíl mezi, dejme tomu, časem prostým a přítomným průběhovým.

Snažíte si to pochopitelně trochu zpříjemnit – vytváříte si svoje vlastní učební pomůcky a pokoušíte se u práce bavit, ale v podstatě nejste nic víc než pouliční muzikanti, kteří přehrávají pořád dokola staré, tisíckrát obehrané písničky. Přestože jsou studenti většinou milí a chápaví, je to jak pro vás tak pro ně unavující život plný ryzí dřiny a bez byť i jen náznaku radosti.

A přesto musíte být za všech okolností a vždy připravení a plní energie. Ze všeho nejhorší je ale nakonec to, že stejně vždycky musíte učit podle všudypřítomných učebnic Headway, které se nahýbají na všechny strany, aby vyšly vstříc každému módnímu záblesku a náznaku společenského hnutí a jejichž stránky jsou plné hloupých obrázků ukazujících zženštilé chlapy v zástěrách, kterak umývají nádobí, zatímco jejích ženy si to s manažerským kufříkem v ruce štrádují z hlavních domovních dveří do přistavených limuzín. (pokračování brzy)

——————

* vyserte se na blbé zkoušky a běžte se učit opravdovou angličtinu. necpěte peníze do chřtánu vychcaných manažerů firem s načančanými anglickými názvy. nesponzorujte společnosti, které se tváří, jako by jim na rozdíl od všech ostatních obchodníků šlo o veřejně prospěšnou věc, kterou by nejraději provozovali bez nároku na odměnu. nenechejte se mást propracovanou image a moderními marketingovými termíny, které zastírají fakt, že se jedná o zacyklovaný průmysl, jehož jediným výstupem je onen zmíněný kus papíru. kdyby měli tito lidé skutečně na mysli vaše dobro, přemýšleli by méně nad svou obchodní strategií a víc nad tím, proč jsou jejich kursy ve skutečnosti k ničemu, proč v nich učí z větší části křivozubí pobudové s nulovou kvalifikací, a proč v konečném důsledku nijak nepřispívají k vylepšení vaší schopnosti ovládat angličtinu. vězte, že po absolvování některého z těchto kursů, případně všech z nich, nebude vaše angličtina o nic lepší. jediné co bude lepší, bude vaše schopnost skládat další podobně blbé zkoušky u podobně zbytečných institucí.

not to put too fine a point on it.

zaklínadlem mnohých rádobystudentů se čím dál více stává pojem “individuální výuka”. stejně jako podobné vzdušné zámky (“zdravý baroš ve formě” nebo “vláda odborníků”), i u individuální výuky se jedná o koncept, který nepřežije střet s realitou. individuální výuka sebou totiž oproti výuce ve skupinách nese i nemalé mínusy, což si většina studentů, dychtivě se jí dožadujících, nepřipouští. vedle několikanásobně vyšší ceny (neospravedlnitelné vzhledem k srovnatelně vysokému či nízkému přínosu) také nemožnost srovnání s ostatnímu studenty (sami víte, jak člověka nakopne, když jeho spolužáci dělají větší pokroky než on) a větší klid, který přináší konverzace se stejně pokročilými či nepokročilými studenty bez znervózňujícího dohledu učitele.

argument “ale jak poznám, že je to špatně” používají nejvíc studenti, kteří v hodinách tak jako tak ani nekváknou; tito studenti zároveň vynakládají převážnou část své mentální energie nikoli na snahu se něco naučit a pochopit probírané souvislosti, nýbrž na hledání argumentů vysvětlujících, proč by výuka měla probíhat jinak než probíhá, jak dychtivá je jejich touha konverzovat anglicky o čemkoli jiném než o tom o čem konverzovat mají, jaké neovlivnitelné skutečnosti jim zamezují dosáhnout znatelnějšího pokroku (pokroku, kterého jejich spolužáci s rozumnějším přístupem mezitím bez větších potíží dosáhli) a na předkládání všelikých grandiózních tezí, týkajících se oboru, o kterém prd ví.

jsem přesvědčen, že kvalita výuky pod schopným učitelem ve skupině je na minimálně stejné výši jako kvalita výuky individuální (pod stejně schopným učitelem). pochopitelným důvodem pro nutnost individuální výuky sice může být nedostatek času a proměnlivá dostupnost volného času u pracovně vytížených lidí. tento nedostatek času se ovšem logicky vztahuje i na přípravu na hodiny, respektive na nepřípravu. ze zkušenosti ale ještě více z vyprávění mnoha jiných učitelů vím, že při výuce rozlítaných manažerů přijdou nejprve (a to nejpozději po druhé hodině) na řadu dramatické přesuny doby konání hodin, vzápětí odložení tří hodin za sebou, následuje zoufalý jednohodinový pokus o navázání na přetrženou nit a pak vše vyšumí do ztracena. na vině v takové konstelaci není nikdo, tato rovnice nemá řešení.

nehleďte na to, že „všichni říkají“, že jedině individuální výukou se dá dosáhnout rychlého pokroku. svého času všichni říkali, že země je plochá, dnes všichni říkají, že je s námi ámen pokud nepodepíšeme kyotský protokol. říká se spousta blbin. samozřejmě, že skupinová výuka pod mizerným učitelem (třeba rodilým mluvčím, který je posedlý rádobyvtipnými jazykolamy, křížovkami, hrami na známé osobnosti a podobnými capinami) je nanic. to se ale nezmění tím, že si téhož člověka či jeho dvojníka najmete na soukromé hodiny, akorát budete platit pětkrát víc. je možné, že vás tato skutečnost nějakým způsobem sama o sobě uspokojuje a pak vám není pomoci. jinak ale tomuto klamu nepodléhejte. přečtěte si znovu první odstavec, kde najdete několik zásadních důvodů proč chodit do (kvalitních) skupinových kursů.

——————

tolik k individuální výuce. zde je druhý díl textu „the slavery of teaching english“

díl první

the slavery of… /2/ komedie plná omylů

Práce je to otravná, plat veskrze směšný a vyhlídky v podstatě žádné. „Nikdo, kdo má aspoň za nehet ctižádosti, by angličtinu jako druhý jazyk neučil,“ stěžuje si Sebastian Cresswell-Turner.

Jestli chcete strávit rok v zahraničí a potkávat přitom hezké holky, pak je učení angličtiny dobrá volba. Pokud byste ale měli o této možnosti uvažovat jako o kariéře, od které očekáváte určité profesní naplnění, pak neobstojí v žádném ohledu. Nikdo se sebemenší ctižádostí o této možnosti nemůže ani na moment seriózně přemýšlet. Jak říká filosof Alain de Botton: „Učitelem TEFL se stanete tehdy, pokud se vám zhroutí normální život.“

Tou nejnesnesitelnější stránkou celého průmyslu není ani tak utrpení těch, kteří v něm pracují, jako spíš jeho předstíraná jedinečnost. Příznačně se to projevuje v rádoby-důvěryhodnosti, jež obestírá mikymauzové certifikáty většiny učitelů. Sám jsem se jako šašek v Hammersmith & West London College měsíc učil zvládnout techniku vyrábění idiotských obrázkových kartiček z lepenky. Komedie to byla každou vteřinu každého dne. Potkal jsem tam lidi, kteří sotva uměli číst a psát a jeden dokonce nebyl schopen opravit ani do očí bijící hrubky. Kterýsi instruktor mi řekl: „Většině těch věcí taky vůbec nevěřím. Ale na to kašli, prostě s nimi tu hru dohraj do konce a až dostaneš osvědčení, dělej si co chceš.“

Každý rok zaplatí kolem čtrnácti tisíc nevinných lidí zhruba tisíc liber za čtyř až pětitýdenní kurs k získání osvědčení TEFL od dvou hlavních zkoušejících komisí, které tyto certifikáty udělují. Nebudu popírat, že jsem se ten divný trik naučil a u zkoušky poctivě odpapouškoval co odpapouškováno být mělo. Možná jsem se ale měl toho všeho ušetřit a poslat si do Thajska pro certifikát falešný, jako to rozumně udělal jeden známý z Paříže.

Podobně pochybná jsou i jazykově-výuková náboženství prosazovaná různými „metodickými školami“, jako jsou například Super Rapid nebo Berlitz, kde jsem kdysi pracoval dva měsíce. Byla to doba, na kterou vzpomínám s lehkým oparem neskutečnosti, jako když si dospělý odpovědný jedinec vybavuje extempore svých středoškolských či vysokoškolských dnů. Tyto školy jsou založeny na úzké skupině názorů (které jsou velmi zaníceně přenášeny do praxe) na to, jak si člověk osvojuje či má osvojovat angličtinu. V zásadě se vypouští veškerá gramatika a rozbor, metodika je velmi schématizovaná a je přísně zakázáno mluvit na studenty v jejich jazyce. Výsledkem je třída plná do kómatu znuděných, ač v osobním životě bystrých, studentů. Teoreticky pro tyto postupy možná existuje jakés takés pedagogické ospravedlnění, ale metodickým školám se především náramně hodí do krámu – nemusí totiž najímat učitele, kteří mluví oběma jazyky.

dnešní poslední díl vyprávění o absurditě výuky angličtiny v respektovaných, a bohužel málokdy zpochybňovaných, institucích, bude uvozen několika nesourodými poznámkami, které by jinak ležely v roztříštěné podobě na mém hard disku ještě několik let

——————

&#187 – otázka, kterou by si průběžně měl klást každý na volné noze působící učitel, je: chodil bych já sám k sobě do hodin za stejné peníze, které mi platí mí studenti? jinými slovy, pokud by někdo se stejným zaujetím a stejnými metodami učil v tomto městě jazyk, který bych se rád naučil, přihlásil bych se k němu do kursu? gives you pause, huh?

&#187 – mám studenty, kteří v hodinách bez jakýchkoli zábran konverzují přirozeně znějící dobrou angličtinou a ve škole dostávají čtverky z testů za to, že po angry namísto with použijí at (she was angry at me … přitom zcela bezchybné), po nějakém méně domestikovaném zvířeti použijí ve vztažné větě who namísto which (the bear who bit off my arm … osobně v tom nevidím problém), nebo dokonce za to, že po way nepoužijí how (the best way to deal with thishow na tomto místě nemá co dělat a učitel evidentně taky … how has no place here and neither does the teacher, apparently)

&#187 – na druhé straně bych k sobě byl příliš shovívavý a nekritický kdybych tvrdil, že nemám určité pochybnosti o kvalitě případných písemných projevů mých studentů. a to i těch, jejichž mluvená angličtina je na vysoké úrovni. pozdvihnout úroveň mluvené angličtiny zabírá tolik času, že na psaný projev, upřímně řečeno, v našem kursu prostor nevyjde. někteří studenti dokáží přirozeně skloubit jedno s druhým, mnozí ale ne. I guess sometimes you take what you can get

&#187 – častý dotaz: „má smysl chodit do kursu když nemám čas se doma připravovat? jsem ráda za to, že můžu angličtinu aspoň poslouchat, ale nevím jestli to skutečně k něčemu je“. zde je dobrá rada drahá, to si musíte opravdu rozlousknout sami. osobně proti této metodě nic nemám (abych taky měl, it pays the bills, after all) a mám celou řadu studentů, kteří provozují to čemu říkám coasting, tedy to že nějakou dobu se studiu věnují poctivě a vstřebají co nejvíce znalostí, a pak stejnou dobu jedou samospádem, kdy do kursu chodí skutečně spíše na náslech a snaží se využívat dříve nabytých znalostí. co je na tomto přístupu důležité je najít v sobě později opět sílu zabrat a vrátit se do děje, so to speak

&#187 – takto můžete kurs navštěvovat dlouhé roky; stejně jako platíte pojistku auta pro případ, že by se něco stalo, tak i zde se udržujete v pohotovostním režimu pro případ, že by náhle vyvstala potřeba komunikace v angličtině nebo jejího bleskového vylepšení (třeba nabídka práce vyžadující dobrou znalost angličtiny). navíc být v kursu je větší zábava, než se doma zálibně dívat na pojistku. aspoň v tom našem. co vím o jiných kursech, tak zírání na pojistku je ve srovnání s nimi orgiastickým zážitkem. but it’s quite possible that I flatter myself.

&#187 – každopádně někteří studenti skutečně dobrovolně a dlouhodobě volí výše zmíněný a podle mého mínění ne zcela nezdravý přístup (coasting). nějakou dobu, klidně půl roku nebo i rok, kursem víceméně proplouvají bez většího vypětí sil (často kvůli vytíženosti v práci), aby neztratili kontakt, načež jakmile se naskytne možnost, zase zaberou a rychle se vrátí na úroveň ostatních studentů. pravda, někteří studenti volí méně zdravý způsob, kdy nulové tempo nasadí od samotného počátku studia, pak jej na této hladině několik let poctivě udržují, a své účinkování zakončí tím, že pro přílišné zaneprázdnění přestanou hodiny navštěvovat úplně

&#187 – je třeba poznamenat, že pro učitele je nepřipravující se student přítěž, protože narušuje promyšlené konverzační aktivity, u nichž se předpokládá znalost určitých textů. přesto existují způsoby jak i tyto studenty do práce zapojit a to nejlépe tím, že se břemeno úvodního vyprávění přenese na jejich kolegy, kteří za rouškou sténání pociťují potěšení z možnosti předvést své znalosti. unless I’m wrong about this. that can’t be, though. or can it?

&#187 – dalším tématem, jemuž se nemůžu vyhnout, je angličtina pro malé děti, z čehož se v posledních letech stává ohromná móda, pokud mám možnost to posoudit. jste rodič a posíláte své čtyřleté dítě do takovýchto kursů angličtiny? pokud ano, je čas podívat se pravdě do očí. děláte to buď proto, že rádi před jinými rodiči dáváte najevo, kolik peněz jste ochotni investovat do vzdělání svého dítěte nebo proto, že vám poskytuje nesmírné potěšení když vaše lucinka umí oddrmolit wantúfrífórfajf a jiná holčička co s lucinkou chodí do klavíru, krasobruslení a jízdy na poníkovi, ne

&#187 – v jednom má moje mamina pravdu (doslova): pokud se vykašlete na to, aby se vaše dítě učilo anglicky od tří let, dobře děláte. až mu nebo jí bude dvanáct, naučí se za týden všechno co se lucinka učila předchozích osm let. no kidding. pokud v této zemi existuje učitel, který dokáže malé děti naučit skutečně angličtinu používat, platil bych jej zlatem. naučit používat je ale něco jiného než ukazovat na obrázky a říkat tak jak se řekne housenka a co je tohle za barvičku a jak si to zapamatujeme no začíná to na stejné písmenko jako motýl a ten se řekne jak výborně a teď si spolu zazpíváme ouldmekdánld hédefárm íjájíjájou

&#187 dvojjazyčná výchova je samozřejmě něco jiného. pokud jeden z lucinčiných rodičů je native speaker, good for lucinka. pokud ani jeden z vašich rodičů není rodilým mluvčím, můžete se utěšovat aspoň tím, že při vstřebávání angličtiny v pozdějším věku se zároveň budete vzdělávat v základní lingvistice a budete lépe chápat jak oba jazyky fungují a tím pádem ten cizí v případě potřeby lépe vysvětlovat jiným. ostatně položte si otázku: rozumíte teoreticky lépe anglické nebo české gramatice?
division_line

následuje poslední díl článku „the slavery of teaching english“

díl první

díl druhý

the slavery of… /3/ pravidla hry

Práce je to otravná, plat veskrze směšný a vyhlídky v podstatě žádné. „Nikdo, kdo má aspoň za nehet ctižádosti, by angličtinu jako druhý jazyk neučil,“ stěžuje si Sebastian Cresswell-Turner.

Z vlastní zkušenosti vím, že většina jazykových škol jsou otřesná místa: pokoutné obchody, jejichž vlastníci bez ostychu tvrdí, že lůza, kterou zaměstnávají, jsou vysoce kvalifikovaní a pečlivě vybraní odborníci. Abych pravdu řekl, většina z těch míst vlastně ani školy nejsou. Jsou to spíše pracovní agentury, které posílají pracovníky s knihami (tedy učitele na volné noze) do budov svých zákazníků (tj. společností, které si objednaly kurzy angličtiny) a berou si nepředstavitelně velké provize (většinou asi dvě třetiny toho, co dané firmě účtují). „Ředitel pro studium“ jedné takové agentury mi řekl: „Kdybys jen tušil, kolik my vyděláváme.“

Zákazníci jsou oškubáni a vycepovaní učitelé se poslušně podrobují rozkazům a horlivě přikyvují, když šéf mluví o „úrovni“ a „vystupování“. Samozřejmě, že jsou to nesmysly, ale celá tato fraška je postavena na tom, že dělníkům nedovolí se rozhlédnout kolem sebe. Pravidla hry jsou následující: my vám dodáme iluzi toho, že učíme, podepřenou spoustou marketingového ptydepe, tedy slovy jako “empowering” nebo “motivating”, a vy tuto iluzi přenesete na své zaměstnance, které do kursů naženete. Vy máte čárečku a položku v profilu firmy (“naši zaměstnanci si mohou vylepšit svou angličtinu bla bla bla”) a my máme money for nothing and chicks for free (latter optional).

Po čtyřicítce jsou učitelé angličtiny vyčerpaní, neschopní a zcela nezaměstnatelní. Jejich pracovní život je pustina a budoucnost je prázdná a neosídlitelná krajina. Pokusy o sebevraždu nejsou výjimkou. Jednoho mého bývalého kolegu – sympatického a nadaného, ale osudově líného Skota, který byl na dobré cestě upít se – nedávno našli v kaluži krve, když se pokusil skoncovat se životem a podřezal si žíly. Předpokládám, že taková je přirozená reakce učitele angličtiny ve velké jazykové škole, na kterého nečekaně přijde prozření.

Bez významu není ani to, že téměř žádný z literátů, kteří v tomto odvětví pracovali – například Tim Parks, Matthew Kneale, Peter Robb, nebo třeba J. K. Rowling – nemají pro tuto zkušenost dobrého slova. Nejvýstižnější popis chudákovy nouze podává Tim Parks na začátku svého románu Cara Massimina. Morris Duckworth je mladý angličtinář působící ve Veroně. Zaplete se do zločinu a nakonec zešílí, když se pokouší uniknout z pasti, kterou se stal jeho život:

Bylo to otřesné. Žil z ruky do huby, ze dne na den, měsíc za měsícem, týden po týdnu. Co se týkalo kariéry, společenského postupu, nebo peněz, posledního dva a půl roku bylo k ničemu. Spíš naopak – je unavený a zmatený ze všech těch nesmyslných hodin plných nudy a šedi … Nemohl dál … Co vlastně jako angličtinář znamenal? Nic. Pouze jakousi zkrachovalou existenci.

Smutná, ale až příliš pravdivá slova. Měla by být vepsána nad vchodem každé jazykové školy honosící se svými certifikáty, ověřenými metodami a stoletou tradicí.

2 Responses to “kursy, certifikáty, zkoušky”

  1. Jan Says:

    Cetl jsem clanek v originale,obtizny mi nepripadal.Nicmene diky za info,TEFL absolvovat rozhodne nebudu.

  2. admin Says:

    shifted her bulk? chunky? desultory? sink in? doodle? preposterous? nesting hen? pathetic bums? the odd hour? pay peanuts? grotty? intermittently? woe? doss house? abject? pokud jste tahle slova z prvnich par odstavcu znal, pak skutečně na TOEFL jít nemusíte ;-)

Leave a Reply