marley bone coach

Sprawling. To je slovo, které nejlépe popisuje výklad nacházející se na těchto stránkách. A sprawling není pojem žádoucí, indikuje rozplizlost a nepřehlednost. Ale co nadělám, všechno co zde je, zde být musí. V angličtině se v podobných situacích říká “damned if you do, damned if you don’t“. Ať udělá člověk to nebo ono, vždycky se stane z nějaké strany terčem kritiky.

Pokud bych byl ve svém vysvětlování co nejstručnější, chyběly by mnoha čtenářům příklady. Samotná teorie je přece jen těžko stravitelná. Pokud bych byl při výkladu stručnější a každou infomaci, včetně těch klíčových, uvedl jen jednou, měli by zájemci o pochopení mých zásad určitě doplňující otázky. Proto jsem se rozhodnul pokusit si domyslet, jak by asi takové doplňující otázky mohly znít, a odpovědět na ně již v základní verzi. Výsledkem je nevyhnutelně rozlehlý text, ve kterém je většina informací podána opakovaně, i když možná různými slovy. Co některým z vás může připadat jako protivná manýra, pomůže jiným k lepšímu pochopení. Proto prosím v tomto smyslu o shovívavost.

A nyní k obsahu této konkrétní kapitolky. V jednotlivých kapitolách se nachází roztroušené zásady, kterými se při přípravě na hodiny a následně i výuce samotné vědomě či podvědomě řídím. Následkem této roztroušenosti může mimo jiné být, že případní čtenáři nebudou mít důvěru v celistvost mého přístupu a v soulad jednotlivých zde předkládaných zásad. Pokusil jsem se tedy tyto principy sepsat ještě jednou ve zkrácené podobě a zde je předkládám ty z nich, které mi připadnou jako nejdůležitější.

Dobře vybrané texty: texty musí být zajímavé, což neznamená nutně dynamicky akční. Měly by ale být na hony vzdáleny od klasických učebnicových textů (“první mobilní telefon se objevil roku … yadda yadda yadda yadda yadda yadda … nikdo neví, co nám technika v budoucnu ještě přinese”), měly by směřovat k nějakému rozuzlení a studenty tak udržovat v napětí. Pokud bude například zřejmé, že nějaký text nestihnete z toho či onoho důvodu dokončit, měli by se studenti spontánně ptát po jeho konečném vyznění.

Variabilita / více typů textů: není jen jeden typ textu. Vedle čistě popisných či vyprávěcích textů existují i texty s vloženou přímou řečí a řadou citací, a v neposlední řadě i výhradně dialogové texty. Pokud byste do každé hodiny přinesli článek stejného typu, jakkoli zajímavý, uvedli jej intrem, jakkoli zajímavým, pak přečetli a nechali studenty si jej převyprávět, ztratí hodiny brzy náboj. Ten si naopak podrží, pokud budete průběžně přicházet s různými typy textů, měnit metody práce s nimi a studenty pokaždé trochu překvapíte.

Správná volba metody: pro každý text byste měli zvolit odpovídající metodu práce a prvního předložení studentům: přímý přednes u dějových vypravěčských textů; interview nebo obrácené interview u textů skládajících se (co se vývoje děje týká) z víceméně na sobě nezávislých odstavců; doplňovačku u popisných textů s častými citacemi a dialogových textů s více postavami; 2s u dialogovek s dvěma postavami etc. Nevhodná metoda nemusí nutně vyústit v debakl v hodině, může ale výrazně omezit potenciál textu.

Zařazování spolu souvisejících aktivit / prokládání: jednotlivé aktivity vztahující se k jednomu textu musí být v průběhu hodiny (či více hodin) nasazovány do akce ve správný moment (z čehož plyne jejich záživnost): ani ne příliš brzo, kdy si studenti ještě text pamatují víceméně nazpaměť, ani příliš pozdě, kdy se jim už vykouří z hlavy a budou si na tuto skutečnost moci oprávněně stěžovat (pamatujte: peklo – zuřivá ženská – oprávněně si stěžující student). Zároveň se s jedním textem nesmí pracovat příliš dlouho v jednom kuse, to studenty spolehlivě otráví. K oddělení jednotlivých činností slouží tzv. sandwiche, tedy aktivity zcela jiného druhu, jež mají za cíl mimo jiné pročistit krátkodobou paměť studentů. Základem práce s většinou článků (kromě doplňovaček) je to, že kompletní text studenti obdrží až na samotný závěr, tedy po absolovování všech s ním souvisejících aktivit.

Délka dílů, jejich úvod a zakončení: delší texty je samozřejmě nutno rozdělit na několik dílů. Díl by neměl být ani příliš krátký, protože pak na studenty neklade žádné nároky při jeho převyprávění; ale ani příliš dlouhý, ze zřejmých důvodů. Ideální délka je zhruba tři odstavce, každý zvící přibližně pěti středně dlouhých vět (asi jako delší odstavce v této kapitolce). Každý díl by zároveň měl obstát jako samostatný text. První věta by tedy neměla bezprostředně navazovat na poslední větu dílu minulého, proto je úvod každého dílu třeba odpovídajícím způsobem upravit. Konec by měl ve studentech naopak vyvolat zvědavost ohledně pokračování.

Správně kladený důraz: pokud při práci s dokonale vybraným a upraveným textem od studentů očekáváte pouze zvládnutí nové slovní zásoby, dopouštíte se zločinu proti lidskosti. Klaďte velký důraz na obraty, které studenti sice pasívně znají, ale jak sami připouští, nejsou s to aktivně používat. Opakovaně jim je připomínejte, jak v point-outech (jak byste řekli…) tak i nenápadně v inquiry/recall. Donuťte je na vaše otázky odpovídat právě pomocí těchto obratů nebo je sami používejte při svém dotazování.

Jasně stanovené priority: při všech aktivitách by studenti měli mít na paměti (a pokud nemají, padá odpovědnost na vás), že hlavním cílem není vybavovat si jména, čísla a seznamy objektů, nýbrž naučit se používat zvýrazněné obraty z textu. Školní instinkt, vypilovaný hodinami češtiny, ve kterých se cení právě schopnost jmenovat nekonečné seznamy děl, pracuje samozřejmě proti nim. Tento školní instinkt je nutno pro hodiny angličtiny ponechat přede dveřmi učebny.

——————

Návraty návraty návraty: ke každému textu i testu je třeba se různými způsoby vracet po dobu několika hodin, připomínat jak jeho obsah, tak hlavně nejzajímavější pasáže. To se děje pomocí inquiry/recall, point-outů a na závěr fill-long doplňovačky (kde je to možné). “Probráno” neznamená “odsunuto a určeno k zapomnění”. Vycházím z teze, že opakovaný krátký návrat k nějakému jevu je užitečnější, než jeho důkladné probrání, procvičení a následný pád do zapomnění (což se běžně děje při současném způsobu výuky na školách).

Mluvení studentů mezi sebou: každý text by si studenti měli opakovaně (v různých hodinách) převyprávět mezi sebou a to v několika různých podobách: ich-forma nebo er-forma, v minulosti nebo jako přímý přenos, stylem otázka-odpověď nebo souvislé vyprávění (při střídání vypravěčů po krátkých úsecích). U dialogových textů by mělo proběhnout opakované přehrání scének s prohazováním rolí, tak aby každý student byl nucen použít aspoň jednou všechny podstatné obraty, které se v textu nachází.

Nepředvídatelnost: i při zadávání toho, jak by si studenti měli obsah textu převyprávět mezi sebou, z pozice které postavy by měli mluvit, případně dialog kterých postav by měli zaimprovizovat, je dobré studenty malinko vykolejit. Jen výjimečně by měl být použit přímočarý přístup “řekněte, co se stalo”. Překvapte studenty zadáním dialogu mezi dvěma postavami, které se v textu ve skutečnosti nestřetly, monologem zcela okrajové postavy či dokonce předmětu, nebo vyžadujte popis situace jednou z postav v reálném čase (po mobilním telefonu)

Zásady při mluvení: studentům je třeba opakovaně vštěpovat určité zásady, kterých by se při vlastním projevu měli držet. Ani vy je nesmíte brát na lehkou váhu, měli byste neustále zdůrazňovat, že pokud studenti tyto zásady ignorují, je celé jejich mluvení bezcílnou a zcela zbytečnou činností. Mezi klíčové zásady patří: snaha mluvit bohatou angličtinou, pocit studu při vytrvalém používání primitivních větných struktur (a tedy citelné absenci jakéhokoli pokroku), opravování sebe sama jakožto prvního kroku k zažití nových poznatků, celkově pak jednoduše touha mluvit.

Neustálé omílání základních znalostí: v hodinách se pracuje primárně s dvěmi entitami: texty a testy. Texty slouží v jedné rovině k upevňování znalostí, v druhé pak k nabývání znalostí nových. Jsou nicméně znalosti důležité a znalosti ještě důležitější. Kvůli těm druhým je dobré studenty paralelně s probíráním nových textů podrobovat neustálým testům. Ty se k aktuálně probíraným článkům nijak nevztahují, donekonečna se v nich opakují základní gramatické jevy, které si studenti musí zažít.

——————

Střídání různých typů aktivit: velmi jednoduché přikázání zní “a) nemluvte sami příliš dlouho vcelku b) neprovádějte příliš dlouho v kuse stejnou činnost“. Mezi výjimky patří mluvení studentů mezi sebou, kdy se studenti viditelně dobře baví, a také ghost testy, které by studenti nejradši dělali každou hodinu celou hodinu. Jinak by ovšem žádný typ aktivity (mluvení / testování / mluvení studentů / vysvětlování) neměl trvat více než nějakých deset minut, spíše ale pět.

Prokládání / sandwiching: nepředvídatelnost je klíčovým pojmem i při určování posloupnosti aktivit v průběhu jedné hodiny. Základní struktura hodiny je sice poměrně neměnná, určité posloupnosti je ale záhodno dodržovat za všech okolností. Právě náhlý přechod ke zcela odlišnému typu aktivity (a zároveň k jinému textu) studenty téměř neomylně vyburcuje (či probudí z letargie) a vlije do nich potřebnou energii. Každá hodina má jednu hlavní linii, mezi jejíž jednotlivé kroky se vkládají činnosti zcela jiného druhu, tzv. sandwiche. Správně provedený přechod mezi nimi je přitom malé umělecké dílo, viz další bod.

Hladké přechody a vstupy: šoková terapie se osvědčuje i v přechodech od jedné aktivity k aktivitě následující. Pokud byste jednotlivé činnosti uváděli dlouze a/nebo nudně (“teď se podíváme na šestý díl textu xy, já vám jej přečtu a pak si jej povyprávíte mezi sebou…”), podkopávali byste si sami pod sebou židli. Pokud se naopak na úvody vybodnete a vkročíte vždy bez okolků první větou či dotazem doprostřed děje, vybudíte studenty k větší mozkové aktivitě. Oněch úvodních deset vteřin, během nichž budou úporně přemýšlet, o čem to vlastně mluvíte a na co odkazujete, je nastartuje a udrží jejich pozornost po zbytek aktivity. To platí v neposlední řadě u recall/inquiry (viz podrobné vysvětlivky).

Správně rozvržená hodina: zaprvé si jasně stanovte priority, tedy co je třeba v hodině dokončit (tak aby na to šlo v další hodině navázat) a co je naopak možno v případě časové tísně přesunout na jindy. Není sice žádná velká hrůza, když na začátku hodiny přednesete například intro k testu, který už pak v hodině nestihnete uvést, ale třeba interview nebo 2s je nutno stihnout v jejich celistvé podobě.

Dobře provedené intro: cílem intra je v první řadě seznámit studenty s novou slovní zásobou, abyste se při samotném přednesu nemuseli zasekávat u slov, která většina studentů nezná. Toto uvádění slovní zásoby by se mělo dít zajímavějším způsobem, než vypsáním těchto slov na tabuli a hromadným zapsáním do sešitků studentů. Součástí by měl být i zkrácený nástin samotného děje příběhu, samozřejmě bez prozrazení pointy (má-li jakou). Kdy je intro nesprávně provedené? Tehdy, pokud se při samotném přesnesu textu nebo testu musíte zarazit a vysvětlit význam slova, které většina studentů nezná a vy jste je v intru opomněli uvést. Takový moment vám i v dobře rozběhnuté hodině dokáže nadlouho sebrat vítr z plachet.

——————

Vhodné rozesazení studentů: tato podmínka bohužel platí jen pro učitele, kteří si sami určují aranžmá své třídy. Tři řady lavic, v každé lavici dva studenti, to není recept na dobře šlapající hodinu. Čtvercové stoly pro čtyři studenty, pokud možno podobné úrovně, to už je jiná. Pokud takové stoly máte řekněme tři, můžete mezi nimi v každé hodině rozdmýchat určitou rivalitu (i dlouhodobou), která ve zdravé míře není vůbec na škodu. Což nás vede k dalšímu bodu.

Znalost psychologie studentů a její zneužití k ušlechtilým cílům: k úspěšnosti vašeho počínání přispěje do značné míry i schopnost využívat určitých rysů chování lidí posazených do školních lavic (a nemusí se jednat vždy jen o mladé lidi, jak jsem zjistil ve svých odpoledních kursech). Soupeření mezi skupinkami, lavicemi, méně často pak jednotlivci, může z hodiny učinit poměrně zábavnou záležitost. Rozdmýchat uhlíky rivality není zase tak obtížné a studenti trochu adrenalinu také ocení, i když navenek budou spíše nespokojeně brumlat. V jiných momentech se zase hodí nechat celou třídu spolupracovat proti vám.

Role učitele: nejste jenom učitel, jste bavič, klaun, chvíli vesnický idiot, chvíli arogantní zaměstnavatel. Pokud u studentů požíváte úcty, přistoupí na tuto hru bez větších problémů. Především musíte být ale schopen improvizace, jak v průběhu samotné výuky, tak i při organizaci hodiny (umět se vyrovnat se všemi těmi “já jsem tu nebyl”, “já už si to vůbec nepamatuju” apod.). V této souvislosti je vhodné, pokud studentům dáte co nejdříve najevo, že je máte přečtené i se všemi jejich drobnými triky a stížnostmi, a že tyto hry se u vás v hodinách provozovat nebudou.

——————

Realistický přístup: učitel nemůže mít přehnaná očekávání. Jakkoli promyšlený je váš systém, jakkoli dobře je připravená aktuální hodina, ve hře je stále ještě příliš mnoho jiných proměnných. Učitel se nesmí nechat deprimovat jednou nepovedenou hodinou, ať už jsou na vině roztržití studenti nebo jeho vlastní duševní rozpoložení. Stejně tak nesmí být netrpělivý z dlouhodobého hlediska. Zde uvedený přístup funguje, za to dám ruku do ohně. Je nicméně třeba si tuto skutečnost občas připomenout, protože výsledky se neprojevují hned (s výjimkou nejtalentovanějších studentů). Vstřebávání takového množství znalostí chvíli trvá a výsledky se dostaví nejdříve po několika měsících. Velký pokrok by měl být viděn po roce práce.

Další samozřejmé informace: k různým studentům je třeba přistupovat různě, i za cenu toho, že inteligentnější studenti se budou občas cítit nedoceněni a budou vám zazlívat, že slabší studenty chválíte za znalosti, které u nich považujete za samozřejmost. Závěrečným, stejně samozřejmým, předpokladem úspěchu tohoto přístupu jsou pak vstřícní studenti, kteří se všichni nachází na podobné úrovni znalostí, jejichž počet nepřekračuje únosnou míru (patnáct?), a úvazek, jenž vám dovoluje se na každou hodinu soustředit jako na jedinečnou. Fat chance, já vím.