marley bone coach

CHCETE SI ZAPAMATOVAT VŠECHNO CO JSTE SE KDY NAUČILI? SUPERMEMO JE ZDE PRO VÁS.

Program Supermemo je založen na myšlence, že existuje ideální moment na procvičení toho, co jste se někdy dříve naučili. Vychází také z předpokladu, že pokud si naučené informace začnete procvičovat příliš brzy, jedná se o zbytečnou ztrátu času. Pokud ovšem k procvičení dospějete pozdě, už jste mezitím informace zapomněli a budete se je muset naučit znovu. Správně je třeba procvičovat právě ve chvíli, kdy se schyluje k zapomenutí. Tento moment bohužel nastává u každého z nás v jinou dobu a také se liší u jednotlivých typů informací. Představte si, že před sebou máte kopu kartiček s obraty a větami, které jste se v minulosti naučili. Mezi nimi jsou ty, které byste si právě v této chvíli měli procvičovat. Které to jsou?

Zapomínání naštěstí u lidí probíhá způsobem, který lze popsat a spočítat. Zapomínání totiž probíhá exponenciálně. Graf zobrazující pravděpodobnost toho, že v testu trefíme správnou odpověď s plynoucím časem pozvolna klesá a v jedné chvíli se usadí na určité úrovni. Psychologie o tomto jevu ví, ale dlouho nebyla schopna najít pro něj praktické využití.

Piotr Wozniak si před dvaceti lety uvědomil, že počítače by bez problémů spočítaly moment, kdy dochází k zapomenutí informace, tedy za předpokladu, že by dokázal objevit správný algoritmus. Výsledkem jeho snažení je program Supermemo, který předpovídá stav paměti člověka a plánuje návrat k starším informacím v ideální dobu. Výsledky jsou ohromující. Uživatelé dokáží pomocí programu nacpat do svých mozků velká kvanta slovíček.

JAK SUPERMEMO FUNGUJE: Supermemo je program, který sleduje jaké informace jste se kdy učili a chce je zachovat. Řekněme, že studujete španělštinu. Šance, že si v případě potřeby vybavíte naučené slovo s postupujícím časem klesá, a to podle určitého předvídatelného vzoru zapomínání. Supermemo tento vzor sleduje a připomene se vám ve chvíli, kdy vaše šance na vybavení si obratu klesla například na (o?) 90 procent. Platí, že poté co se naučíte nové slovo, vaše šance si na něj vzpomenout začne okamžitě rychle klesat. Ale jakmile vám jej program zse připomene, rychlost zapomínání se výrazně zpomalí. Program si nové rychlosti zapomínání všímá a sleduje ji a nějakou dobu počká, než vám obrat znovu připomene.

Na konci devatenáctého století sestavil německý vědec Ebbinghaus seznam nesmyslných slabik a změřil, jak dlouho mu potrvá, než je zapomene a následně, než se je znovu naučí (zde je příklad jeho textů: bes dek fel gup huf jeik mek meun pon daus dor gim ke4k be4p bCn hes.). Takto objevil mnoho zákonitostí, jimiž se řídí naše mozky. Jako první nakreslil učící křivku (learning curve). A vypozoroval také jev, který dováděl k šílenosti jeho následovníky celé další století, tzv. spacing effect.

Ebbinghouse dokázal, že je možné výrazně zlepšit schopnost se učit tím, že dobře načasujeme opakování a návraty k již naučenému. V určitém smyslu nepřišel s ničím novátorským: studenti byly vždy odrazováni před přílišným šprtáním a vedeni k návratům ke staré látce. Nicméně výsledky Ebbinghousova bádání a dosažené úspěchy jsou tak obrovské, že již od chvíle kdy vědec s tímto konceptem přišel, naléhají psychologové na učitele aby tuto metodu využívali. Informací, které chceme znát je přece jenom spousta a času zatraceně málo.

Tento přístup se nicméně neujal, přestože byl označen za „jeden z nejzajímavějších jevů, který kdy přišel z laboratoří zaměřených na studium paměti.“ Zatímco ve všech ostatních oborech se nové poznatky okamžitě dostávaly do praxe, řešení problému jak si zapamatovat co se člověk naučil bylo opakovaně zavrhováno nebo přehlíženo.

Jako studentu na vysoké škole se Wozniakovi zdálo, že není možné zvládnout všechno co se má naučit, že jednoduše není možné se na zkoušky připravit dost důkladně. To jej nicméně trápilo méně než druhá věc, a totiž to že vzápětí stejně všechno zase zapomene. Sám na sobě pozoroval, jak mu již po několika měsících od složení zkoušky z hlavy vyprchala většina poznatků, které v té době znal. Wozniak ještě nevěděl nic o spacing effectu, věděl ale, že tehdy užívané metody nefungují.

Největší výzvu pro něj představovala angličtina. Wozniak se nehodlal spokojit s polovařenou primitivní angličtinou, jíž se v zahraničí dorozumívala většina jeho spoluobčanů a překvapivě také většina jinak velmi inteligentních studentů. Proto si vytvořil databázi, ve které si důsledně zaznamenával, kdy se naučil který obrat a po jaké době mu už vypadl z hlavy. Na konci každého zápisu sečetl vše, co mu v hlavě utkvělo a co bylo zapomenuto. V roce 1984, tedy sto let po Ebbinghausových pokusech, měl databázi obsahující 3000 anglických slov a frází a 1400 poznatků z biologie, každý doprovázený podrobným popiskem. Nyní byl připraven položit si důležitou otázku: jak dlouho mu potrvá dokonale zvládnout a zapamatovat si všechno co se naučit chtěl?

Odpověď byla nasnadě: neskutečně dlouho. Respektive ještě hůř; podle úvodních výpočtů Wozniakovi vycházelo, že úspěšné zvládnutí podle jeho představ je v podstatě vyloučeno. Problém nebyl v učení nových věcí, nýbrž v udržení poznatků v paměti. Zjistil, že 40 procent jeho slovní zásoby v angličtině postupem času vyprchalo. Stejně tak 60 procent toho, co se naučil v biologii. Vycházelo mu, že pokud by si měl zachoval skrovnou slovní zásobu o 1500 slovech, musel by si ji procvičovat dvě hodiny denně. Dvojnásobné množství by pak vyžadovalo dvojnásobnou dobu. To nebylo proveditelné.

Wozniakovy závěry se víceméně shodovaly s tím, na co přišel Ebbinghaus a co od té doby potvrdili mnozí psychologové. Skutečnost, že někdo se stane expertem v tom co studuje nevyplývá z toho, že se materiál z učení uchytí v hlavě, ale z toho, že se tento člověk pohybuje v poměrně úzce vymezeném prostředí, v němž se ty samé informace omílají pořád dokola a tak se v paměti udrží. Pokud jde o učení cizího jazyka, říká se, že k dosažení plynulosti v projevu je třeba tzv. Ponoření (immersion), což obvykle znamená přesun do cizího prostředí. Jinými slovy se jedná o naprosté popření smyslu trávení nekonečných hodin v kursu cizího jazyka. Naučit se něco je snadné. Ale pokud se to snažíte skutečně zapamatovat, vzdejte se všech nadějí.

Wozniak později napsal, že „proces rozšiřování slovní zásoby u mě probíhal na úkor udržování již naučeného.“ Jinými slovy, s tím jak rostl jeho seznam slov a obratů, tak narůstalo i jeho zapomínání. Šplhal se po hoře štěrku a každým krokem bylo jeho snažení více a více donkichotovské.

Potíže se zapomínáním by nás možná tolik netrápily, pokud bychom si namluvili, že učit se věci nazpaměť (memorizovat) není zas až tak podstatné. Vždyť přece máme internet, na kterém si lze všechno dohledat. Důležité je spíše to, jak se nám v hlavě všechny poznatky skládají a vytváří systém. Učíme se příběhy, tvoříme struktury a rámce. To je to na co bychom se měli soustředit.

Tato představa je bohužel mylná. „Lidi, kteří kritizují memorizaci, by byli blahem úplně bez sebe, kdyby si dokázali pamatovat všechno co si kdy přečetli,“ říká Robert Bjork, profesor psychologie na UCLA. Koneckonců děti se učí tak, že čtou celá slova a urputně se je snaží zapamatovat. Pokaždé když se začneme věnovat novému oboru, stáváme se znovu dětmi a nemůžeme uniknout stejnému procesu učení jako ony. Lidský mozek je sice naprosto úžasný co se týče schopnosti asociovat jednotlivé poznatky a vytvářet spojení a struktury, ale pokud si chcete tyto struktury vytvořit, musíte nejdřív dovnitř nacpat obrovské množství informací a údajů.

Pokud tedy necháme bokem domněnku, že memorizace (učení nazpaměť) je k ničemu, máme před sebou zajímavou záhadu. Většina naučených informací totiž v naší hlavě zůstává, jenom si je nemůžeme v pravou chvíli vybavit. Bjork říká, že „dodnes si většina lidí představuje zapomínání jako rozpad, jako stopy v písku, které jednou provždy zmizí. To ale naše výzkumy vyvrátily. Vzpomínky nám připadají jako jednou provždy ztracené, my ale můžeme dokázat, že stále přetrvávají.“ Ichtyolog a profesor na Stanfordu jménem David Starr Jordan kdysi dávno prohlásil, že kdykoli se naučí jméno nového studenta, zapomene název nějaké ryby. To znělo zajímavě, ale nebyla to pravda. Bez pravidelného užívání jsou informace sice těžko dosažitelné, ale nezmizí.

Profesor Bjork se svou ženou se zabývali také paradoxním zjištěním, že starší vzpomínky postupem času nabírají na síle, zatímco ty novější upadají. Zjistili, že dlouhodobá paměť se vyznačuje dvěma charakteristikami, které nazvali ‘vybavení’ a ‘uložení’. Vybavení popisuje jak rychle si danou věc dokážete vybavit, tady jak blízko povrchu se nachází. Uložení zase ukazuje jak hluboko je daná vzpomínka zakořeněna. Některé vzpomínky mají vysokou míru uložení, ale nízkou míru vybavení. Vezměte si třeba staré telefonní číslo. Nevzpomenete si na něj a zdá se vám, že je navždy pryč. Ale jediné drobné připomenutí vám jej vrátí do paměti na další měsíce nebo roky. Jindy je to naopak. Nový známý vám sdělí jména svých dětí a vy si je pár dnů budete výborně pamatovat. Pak na ně ale zapomenete a ani připomenutí vám je nadlouho v paměti neudrží.

Bjorkovi přišli i na další zajímavou věc. Čím více se při zapamatování nějaké informace nadřete, tím je pravděpodobnější, že vám zůstane v paměti. Signály, které vnímáme jako potvrzení správného přístupu k učení, jako jsou dobré výsledky v testech nebo pocit že jsme něco snadno zvládli, jsou zcela zavádějící když přijde na to, co si z takového stylu učení odnášíme do budoucna.

Nejoblíbenější výukové programy typu Rosetta Stone zvesela porušují všechno, na co se dosud v této oblasti bádání přišlo. Rosetta Stone vás neustále upozorňuje na to, jak obrovského pokroku dosahujete nebo jste již dosáhli a při testování znalostí vám podsouvá nápovědu i ve chvíli kdy by vám stačila vteřina na vybavení si správné odpovědi. Zeptali jsme se ředitele společnosti produkující program Rosetta Stone co si o našem názoru myslí. „Podívejte se na recenze na Amazonu,“ pověděl nám, „tam uvidíte jak skvělý pocit z učení studenti mají.“ A jsme u jádra problému. Dobrý pocit z okamžitého zvládnutí materiálu je jednoznačným signálem, že za několik dnů bude veškerý tento materiál zapomenut.