rozostření kontur: kde začíná a končí text
Jako velmi užitečná doprovodná metoda předkládání jednotlivých textů se osvědčilo rozostření toho, co vlastně do článku patří a co ne. Pokud studenti mají jasně dáno, co je součástí článku, stanou se z některých z nich stroje na odvykládávání faktů a dat. Pokud jim do tohoto jasně ohraničeného světa přihodíte občas nějakou informaci zvenku, nutí je to víc se zamýšlet a méně spoléhat na zažité stereotypy výkladu
——————
Tohoto cíle se dá dosáhnout několika způsoby:
a) intro: úvod k článku studenti uslyší ještě před samotným přednesem; je víceméně improvizovaný a ke studentům se většinou v tištěné podobě nedostane. Přesto hraje natolik zásadní roli, že informace z něj do textu prosakují a studentům se intro s textem slévá. Což je dobře. Studenti na úvod hodiny uslyší toto všeobecné intro (které si vzápětí krátce převypráví mezi sebou, je-li záhodno) a o dvacet minut později pak samotný článek (tentokrát už bez intra; to ovšem, pokud je obsahově hodnotné, by mělo být součástí následné inquiry). Na rozdíl od vás studenti nemají mezi těmito dvěma texty jasnou linii, vnímají je jako celek, a tak jej také vzápětí podávají.b) při inquiry občas odbočte od textu a takhle narušte jeho celistvost; ptejte se na všeobecné věci (what were British troops doing in Bulgaria anyway? “anyway” jako české “vůbec” je v těchto dotazech velmi užitečné) a dávejte i osobní dotazy (would you let a guy like that go free?)
Výsledkem bývá, že k studentům se dostávají tři druhy informací: 1. text samotný, na který proběhne i inquiry a slyší jej tedy hned první hodinu dvakrát; ten jim později dojde i v tištěné podobě, v ideálním případě si jej mezitím ještě projdou jako fill-long doplňovačku 2. intro, které slyší jednom jednou a v tištěné podobě jej neobdrží, ale jeho funkce objasnění pozadí děje z něj činí důležitou součást textu 3. vaše namátkové odbočky od textu při inquiry, které pak studentům budou občas naskakovat při vlastním vyprávění a za které u vás budou získávat brownie points